RECENZE (AH) — Přestože je celý dramatický oblouk v
Le Mans ’66 napsán podle všeobecně známé příručky, té, co je dávno spolehlivě zajetá a před cílovou rovinkou nehrozí nečekanou poruchou, nemá v podstatě žádnou šanci nudit, a to ani na minutu. Už totiž samotná dějová příhoda, časově rozkročená mezi padesátými a šedesátými lety, je natolik událostně bohatá, že za jejich účastníky stačilo zkrátka obsadit kvalitní herce, dát dostatek prostoru produkčnímu týmu, napůjčovat si tučný budget a celé to v jedno horké léto natočit (a výsledek smíchat do ATMOSu, který je tu konečně odzbrojující). Životní dráha závodníka Kena Milese v dobách, kdy se chodilo do války kvůli urážce na cti, je totiž (stejně jako film) pln spousty zvratů a odboček, které Mangold v hollywoodském řemesle současné špičky obratně využívá a funkčně je servíruje přímo do diváctva. A nevadí, že přesvědčivý ponor do světa škvařených gum zahapruje v momentech, když si vypomůže virtuálním CGI záběrem. Totiž onen závěrečný dvaceti-čtyř-hodinový závod, ke kterému celá ta mašinérie spěje, má grády, tempo a strhne i s tímto neduhem. Mangold navíc často vyvažuje onu špínu rozjetých mašin tolik potřebným humorem a především nadhledem, který často kvalitativně zastiňuje ty pasáže, kde by bylo vhodné mlčet (jak to ostatně Damonova postava několikrát během stopáže slovně zmíní). A co je hlavní – je tu cítit tvůrčí srdíčko.
© 20th Century Fox
Krom samotného závodění tu fungují témata, o která se autoři spíš jen tak letmo opřou a která dokáží častokrát zničehonic tnout rovnou do živého. Z dokumentujících herců jsou vmžiku polidštěné, reálné postavy pokaždé, když Mangold na moment zapomene na souboje v okruzích či tření automobilkových gigantů se závodním týmem a zabrousí do ryzí nostalgie – ať už té vztahující se ke zlaté, poválečné době, nebo oné vztahové, mezi syny a jejich otci. Rvačka dvou kamarádů po vzájemných neshodách dokazující, že mezi řvoucími motory a olejem jsou tihle tvrdí hoši pořád jenom kluci, elaborátní rozbor francouzské trati nad dětským nákresem nebo jednoznačně nejlepší, báječně uslzená, hořkosladká projížďka v testovacím voze s Henry Fordem (druhým). Tam, kde by mohla figurovat mezi jednotlivými závody a typicky postupnými „upgrady” hlavního hrdiny výplň, servíruje Mangold tuhle áčkovou filmovou tvorbu, která sune výsledek o fous dál. A vůbec nevadí, že v ní na chvíli srazí otáčky z oněch sedmi tisíc za minutu. Točivý moment tu má potenciál kromě kol protočit i srdeční sval, obzvlášť pokud s sebou do kina toho tatu vezmete.
Plocha stopáže je nemalá a proto se v ní Mangold snaží obsáhnout víc věcí, než třeba Howard ve skvělém
Rush (2013) – oproti němu se tu neklade tak velký důraz do intimní rivality a zároveň přátelství dvou klanů, co jsou ve specifickém sportovním odvětví jinak na kordy. Do syžetu se tu hrne společenské dění, dozvuky druhé války, vzkvétající ekonomika nastartovaná generací babyboomerů a v neposlední řadě taky podniková hniloba kapitalismu, co proti sobě staví tradici (Ferrari) versus výdělek (Ford). Konfliktů je plný úl, ve kterém se nic neupozaďuje a vše dostává dostatek prostoru.
© 20th Century Fox
Přeci jen tu ale působí jakési vzduchoprázdno pro něco, co by
Le Mans ’66 dostalo do oné svaté ligy. Může to být Mangold, který se i přes filmařskou poctivost mohl víc odvázat, střihová skladba nemusela být tak divoká a mohla klidně ukázat jedno celé tříminutové kolečko jako POV Kena Milese se vším tím burácením a britskou angličtinou, kterou pilot obratně komentuje okolní dění – zkrátka tomu chybí ona jedna, dvě scény, které by měly potenciál probudit cinefila ze spánku uprostřed noci. Závodní filmy s tímhle většinou nemívají problém – ať už jde o dokument geniálního
Senna (2010) nebo zmiňované
Rivaly (2013). Legendární trať v Le Mans se tady řemeslně a filmařsky „pouze" zajíždí na jistotku – ovšem s chutí, nostalgickou pokorou a pečlivým dohledem nad každým malým detailem. A to se, podobně jako v závodění, ve filmu počítá.
☞ PINBACKER 
napsal Adam H.
