Premiéry, 11. listopad 2019 10:26Já, mé druhé já a CGIRecenze filmu Blíženec (2019, 117', CN/US)

RECENZE (AH) — V čem zde tkví ono divácké, cinefiloidní lákadlo? Hned v několika konceptech – v technologii promítání, která slívá hypermoderní CGI sterilních filmových (spíš televizních) obrazů a tvoří z nich dvouhodinovou cutscénu z béčkové počítačové hry, a v hereckém experimentu založeném na digi-otisku reálného herce (Willa Smithe), který je pak virtuálně, procesorem, výpočetním svalstvem, rozpohybován. Lee tak s Blížencem otvírá hned několik kruhů kinematografického pekla, jehož různé pokusy v experimentálních formách postupně přicházejí a (díky bohu) celkem rychle odcházejí (Jacksonův Hobit). Tady si jeden vybaví některou z epizod Black Mirror nebo Folmaův Futurologický kongres (2014) s Robin Wright, která procházela spirálou morálky nad rozhodnutím prodat svou fyzickou podobu filmové společnosti, která díky tomu získá nad hercem absolutní kontrolu. To Leeho ale vlastně vůbec nezajímá – on společně se studiem prostě jen léta trpělivě čekali, až technologie postoupí do věku, kdy bude tato futuristická nouze koukatelná, a balí jí na sterilní, rutinní akční banál, co stojí za vidění kvůli dvěma slušným scénam. Všechno tohle kvůli jednotkám sekvencí, kde se může autor vyblbnout s kamerou? Rozhodně to má větší smysl než užití této technologie v předešlé Uličce slávy (2015), kterou nikdo nikdy pořádně neviděl. Blíženec může na první pohled připomenout koncept Johnsonova Loopera (2012) – oba snímky fungují na jaksi obdobné řemeslné originalitě, čehož Blíženec využívá pro odvyprávění devadesátkového béčka, kde se ale zkrátka jenom střílí a hraje na Nepřítele státu (1998) po dvaceti letech. A je tam Mary Elizabeth Winstead, kterou to očividně nudí.

Film se měl do kin prodávat jako technologické demo, showreel, který má namlsat na možné směřování našich budoucích kinosálových návštěv. 4DX, navzájem se trumfující snímkovací frekvence – k čemu to všechno? Obzvlášť když je tahle estetika nerozlučně spjata s levnou televizní produkcí minulého (a často i součastného) století? Vždyť ona filmovost, harmonie těch necelých dvaceti čtyř obrazů za vteřinu je to, co mělo ve zvyku mozkový vjem z jiných (= filmových) světů iniciovat. Proč dávat divákovi něco hyper-realistického, co vzbuzuje dojem klipu z MTV říznutého Esmeraldou? Kdo si u studia objednal to, že chce být "součástí" onoho světa? Není právě ona skutečnost, že si divák skrz onu surovinu, technologii snímání a následného promítání uvědomí kolektivní práci, co za konkrétním dílem stojí a která ho povyšuje na formu umění? U děl, která na tomhle bazálu stojí – jako třeba Cameronův Avatar (2009) – je přizpůsobení audiovizuálu alespoň v něčem pochopitelné a jakousi malou revoluci to klidně zažehnout může (v tomhle případě 3D projekce). Po téhle cestě, doufejme, za Angem Leem nikdo další kráčet nebude.

Gemini man tak bude logicky pro milovníky starých pořádků, sto osmdesáti stupňů úhlu závěrky a pásu, který s každou další projekcí přidá na plátno o pár smítek/chlupů/vlasů navíc něčím, čemu je radno se obloukem vyhnout. A hlavně doufat, že se tohohle trendu, co má v posledních letech nutkání jednou za čas vyplavat na povrch kinové distribuce, všichni rychle zbaví*.

__
*Kasovní výsledky jsou tomuto výsledku naštěstí nakloněny.

(A metál tomu, kdo konečně po letech hrůzy vyrazí Owenova agenta!)☞ PINBACKER