Premiéry, 10. červen 2019 10:56Další RhapsodyRecenze filmu Rocketman (2019, 120', GB)

RECENZE (AH) — Fletcherovi se zajeté z-nuly-hrdinou konstrukty očividně zalíbily – po vystřídání Bryana Singera v druhé půlce točby Bohemian Rhapsody se skákaje šipku opakuje stejný pohyb vrhá do téže řeky. Vystřídá slavnou tvář před kamerou, hlavního hereckého představitele a o fous víc přitlačí na pilu – a troufne si i na muzikálová čísla! Eltonův život musel být (a byl) plný prskavek, substancí a dvousečných jakoby-přátel, což se Fletcherovi společně s eggsy-Egertonem daří vcelku bez problémů a spolehlivě doručit. Celá dramatická linka je formálně jednoduchou flashbackovou pravbou z úst mistra samotného, který se po maximalizaci svých eskapád rozhodl pro dobrovolný pobyt v léčebně – a právě tam se svým kolegům svěřuje o slastech a strastech svého sebedestruktivního bytí.

Představme si tyto dvě hodiny důležitých životních milníků vzaté jinak – například jakoby z pera Manna a jeho Čarovné hory. V tomhle scénáři se tedy nekoná poblouzněné setkání s životním přítelem (a dvorním textařem v jedné osobě), s otcem a zbytkem rodiny má postava ideální vztah, nepřichází žádný produkční s rozjíždějícím se přesvědčením „zmatené zlo“. Nikoliv – John je na retrospektivním léčení a dvě hodiny stopáže bloudí prázdnými chodbami, dumá v tupých pohledech do malebného údolí švýcarských Alp a o životě filozofuje s různými figurkami sdílející stejný prostor a čas. Jako Sorrentinovo Mládí (2015) bez všeho toho kýče. Tak přesně tohle Rocketman není – autoři se studiem v zádech extrahují přesně ten archetypální-typický-předžvýkaný typ biopicu, jaký všichni důvěrně známe. Co se jim v něm daří, je do jisté míry zbavit snímek oné reklamní nálepky, co tak nemilosrdně oblepila zmiňovanou Rhapsody.

A drama funguje, i přes všechny čekané a nečekané odbočky, minizvraty a životní příhody mistra a sira Eltona – a to i díky Egertonovi. Eggsy je perfektní ve všech ohledech a i nejzatvrzelejší hejtři jeho kingsmeních výstřelků tady určitě vyměknou. Do karet mu hraje i fakt, že jeho role nevyžaduje tak fyzické (a mimické) variace – změny, co podstupoval Malek/Mercury – tak markantní diference v chování a obličejovém výrazivu je sice „jakoby“ těžká a je tedy snad i tím, co vyhrává sošky na Oscarech, zároveň je to ale taková ta jednodušší cesta ven. Je to fyzická proprieta, které si divák ihned všimne a co může celkem snadno zamaskovat spoustu jiných hercových nedostatků. To zde neplatí – Taron je k předobrazu mistra shovívavý a k nějaké větší herecké agresi přistupuje citlivě – i díky tomu si mohou s Fletcherem střihnout muzikálově–společný zpěv středostavovské rodinky v šedesátkovém domečku v Anglii a poté se ušňupat do haleluja v jednom a tomtéž filmu.

V tomhle nasazení zde vznikají fantaskní hudební čísla, co jsou navíc zpravidla bez střihu a která nepostrádají slušnou dávku řemeslného promýšlení a produkce – a Rocketman je nejsilnější právě ve všech těchto momentech, ve chvílích bezbřehého hýření a stylizace utržené ze řetězu. La La Land-ské výlety mizanscénou jsou metaforou stavu a duše, často v mistrových životních milnících; v místech, kdy se písně slévají s pocity a fantazií, co schází ze zajetých stezek a naplno exponuje hudební, skladatelskou vášeň a sílu. Ta se nese naskrz Eltonovým dílem a celkovou životní energií, která umí být teatrální a hravá, stejně tak plná bolesti a strachu ze zavolání o pomoc.☞ PINBACKER