Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Chad Stahelski potřetí vstupuje do stejné řeky, potoku krve, co protéka osudem pána, kterému zlí hoši zastřelili psa. Psa! Cesta jeho pomsty je po kasovním i kritickém úspěchu akčního, sladce brakového neo-noiru John Wick z roku 2014 dlážděna vystřílenými nábojnicemi, useklými prsty a zabodanými noži. Tentokráte jde po Johnově kůži komplet celé podsvětí: jak to pan Wick ustál, udýchal, uběhal a ubelhal?

DEAD & BREAKFASTrecenze napsal

Adam Hencze

dne 5/6/2019

Stahelski se drží stejného formátu, co se mu v prvních dvou dílech osvědčil – snad jen s tím rozdílem, že diváka vrhá do víru dění už od první minuty – hrdina v nočním dešti utíká. Přímo se navazuje na předloňskou dvojku a drtivou většinu stopáže opět vyplňuje akce, která nejen že nezastavuje na znamení, ale ani na nutných diváckých odpočívadlech. Nulové kompromisy jsou v tomto ohledu sympatickým podtržením toho, čím Wick v jádru je – tedy vysoce dynamické řemeslo, které má nyní mnohem blíž k orchestrovaným snímkům typu The Raid (2011), než k roztřesené (a přesto skvělé) akci bournovského typu. Srdcová práce semknutého týmu kaskadérů a znalců bojových umění pod dohledem autorů, kteří demostrují zručnost a nekompromisní přehled v technice. Spíš než o plnohodnotný film tak jde o jakýsi kinematografický a cirkusový showreel toho, co vše je před kamerou možné – a Keanu Reeves jde po Cruisovsku do všech myslitelných eskapád zkrátka po hlavě. Kůň versus noční město s motorkovou honičkou? Rychlostní supersport proti bandě týpků, co na burácejících jednostopech tasí samurajské meče? Nesmyslný, dotažený, fyzický, dechberoucí souboj na nože hned v úvodních dvaceti minutách? Místo Keanu si do odpovědí na tyto otázky můžeme dosadit Nicolase Cage, který z populárního Youtube videa nadšeně odpovídá na všechny více či méně šílené režisérské nápady jednoznačně... Jo!

V rámci žánru jde o špičku, jejíž neduhy se stopáží lineárně přibývají – pokud bychom vzali jedničku jako absurdní prasbu s hollywoodským underdog-oblíbencem v hlavní roli, dvojku jako trochu vyčerpanou střílečku už postrádající napětí a ztrácející pozlátko s dialogovou kvalitou (která nebyla nikdy kdovíjaká), pak je trojka ve všech těchto prvcích hrdým pokračovatelem, co nese pomyslnou pochodeň výbuchů a držkopádů zase o fous dál. Wick na dramatické formě běh-akce-střelba-plán-běh-střelba-stopka-plán-běh-střelba (a znovu) využívá každého kousku minutáže k očividnému hereckému sebeuspokojení, jak ostatně dokládají sdílená behind-the-scenes videa ze sociálních sítí s důkladnou přípravou na roli (kterou absolvovala i vedoucí ženská představitelka Halle Berry). V jádru je jinak John, stejně jako všechny ostatní postavičky, jednorozměrným panákem v zaznamenané počítačové hře, který chodí mezi charaktery s obřím vznášejícím se otazníkem nad jejich hlavami, a pak se pro změnu zase střílí.
© Lionsgate

Střelby je ale letos celkově méně, bouchací pasáže více sází na fyzično (což je dobře), zmiňovaný set-piece v zadku starého domu s historickými obrazy a noži je jednou z nejlépe předvedených akčních sekvencí, která se krom do diváckých myslí určitě zapíše i do dějin žánru – nikdy není prostor k nudě, produkce je viditelně dražší než dřív, potěší i bokovka od zmiňované Halle Berry (i když kromě nápadu a hláškou se psem nemá valného významu) a i humor, který je čistě wickovský... Snad až na ty všudypřítomné hotely – posvátné přístavy světa zločinu – se kterými se v posledních dobách doslova roztrhl filmový pytel.

Pokud je tedy diváckým cílem pochroupat popkorn a vidět tuhle akční estrádu na co největším plátně a s co nejlepším zvukem (pražský IMAX bohužel zajímá jenom přerostlý ještěr), pak je určitě možné doputovat až blízko filmové nirváně. A ano, Parabellum je v žánrovém rámci už těžké posunout někam dál (i když k tomu s otevřeným koncem a box office výsledkem bezpochyby dojde) a vlastně mu cokoliv i vytýkat – s nadneseným dějem, absencí jakéhokoliv napětí a přibývající akční vyčerpaností se už tak nějak počítá. A pokud ne, tak bláhový lid očekávající dramatické šponování, vícerozměrné postavy či rovnou osudovost půjde z kina těžce zklamaný.
Žánrová a řemeslná lahoda, jejíž bojové triky je třeba vstřebat s dotaženým audiovizuálem z co největšího filmového plátna – ihned po projekci si totiž zaškrtneme položku v deníčku a více na Johna vzpomínat, alespoň do příštího dílu, opět nebudeme.