Chad Stahelski potřetí vstupuje do stejné řeky, potoku krve, co protéka osudem pána, kterému zlí hoši zastřelili psa. Psa! Cesta jeho pomsty je po kasovním i kritickém úspěchu akčního, sladce brakového neo-noiru John Wick z roku 2014 dlážděna vystřílenými nábojnicemi, useklými prsty a zabodanými noži. Tentokráte jde po Johnově kůži komplet celé podsvětí: jak to pan Wick ustál, udýchal, uběhal a ubelhal?
Stahelski se drží stejného formátu, co se mu v prvních dvou dílech osvědčil – snad jen s tím rozdílem, že diváka vrhá do víru dění už od první minuty – hrdina v nočním dešti utíká. Přímo se navazuje na předloňskou dvojku a drtivou většinu stopáže opět vyplňuje akce, která nejen že nezastavuje na znamení, ale ani na nutných diváckých odpočívadlech. Nulové kompromisy jsou v tomto ohledu sympatickým podtržením toho, čím Wick v jádru je – tedy vysoce dynamické řemeslo, které má nyní mnohem blíž k orchestrovaným snímkům typu The Raid (2011), než k roztřesené (a přesto skvělé) akci bournovského typu. Srdcová práce semknutého týmu kaskadérů a znalců bojových umění pod dohledem autorů, kteří demostrují zručnost a nekompromisní přehled v technice. Spíš než o plnohodnotný film tak jde o jakýsi kinematografický a cirkusový showreel toho, co vše je před kamerou možné – a Keanu Reeves jde po Cruisovsku do všech myslitelných eskapád zkrátka po hlavě. Kůň versus noční město s motorkovou honičkou? Rychlostní supersport proti bandě týpků, co na burácejících jednostopech tasí samurajské meče? Nesmyslný, dotažený, fyzický, dechberoucí souboj na nože hned v úvodních dvaceti minutách? Místo Keanu si do odpovědí na tyto otázky můžeme dosadit Nicolase Cage, který z populárního Youtube videa nadšeně odpovídá na všechny více či méně šílené režisérské nápady jednoznačně... Jo!
Pokud je tedy diváckým cílem pochroupat popkorn a vidět tuhle akční estrádu na co největším plátně a s co nejlepším zvukem (pražský IMAX bohužel zajímá jenom přerostlý ještěr), pak je určitě možné doputovat až blízko filmové nirváně. A ano, Parabellum je v žánrovém rámci už těžké posunout někam dál (i když k tomu s otevřeným koncem a box office výsledkem bezpochyby dojde) a vlastně mu cokoliv i vytýkat – s nadneseným dějem, absencí jakéhokoliv napětí a přibývající akční vyčerpaností se už tak nějak počítá. A pokud ne, tak bláhový lid očekávající dramatické šponování, vícerozměrné postavy či rovnou osudovost půjde z kina těžce zklamaný.
Žánrová a řemeslná lahoda, jejíž bojové triky je třeba vstřebat s dotaženým audiovizuálem z co největšího filmového plátna – ihned po projekci si totiž zaškrtneme položku v deníčku a více na Johna vzpomínat, alespoň do příštího dílu, opět nebudeme.