Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Všudeskloňované Millerovo jméno může jednoduše vyvolat dojem davové psychózy, ovšem žádné strachy, hashtag #hype je tu zcela na místě. Max je punkovým setkáním extrémů ve všech svých manifestacích, především ale pojí moderní filmařinu s kaskadérskou školou z dob, kdy se na placech pravidelně umíralo a kdy se mohlo klidně stát, že u přestávky na oběd najednou chyběla stunt kolegovi končetina, nebo že sendvič zvejkáš úplně sám.

Mad Max jsou Slipknot v postmoderním, špičkovém psychowesternu (na tripu)recenze napsal

Adam Hencze

dne 17/5/2015

Největší blahozpěv putuje za režisérem, všudypřítomné trailerové "MASTERMIND" vystihuje výsledek každým coulem. Mad Max byl už na svém startu zakletý projekt, který se připravoval od začátku tohoto tisíciletí a překonával neustálé neshody a smolné překážky. Proto je úspěch dokonané točby, při které herci ztrácí vlasy a kila, ještě o něco větší satisfakcí. Míra dotaženosti je ve finále neskutečná, překypuje pečlivostí a láskou ke světu stvořeném skoro před čtyřiceti lety, světu, který v podstatě definoval žánr. Je až s podivem, že se to nakonec Millerovi podařilo v takovém měřítku uskutečnit a že nám dodává ostře autorský film produkční/rozpočtové velikosti Transformers nebo Nolanova Batmana, ovšem s rizikem neúspěchu o sto procent vyšším. Podobná filmová událost už tu hodně dlouho nebyla.

Skoro až groteskní, postpunkové prostředí vypálí do očí diváka cejch, který zaručí bezmeznou oddanost po prakticky celou dobu děje – na hodinky se u nového Maxe zkrátka nekouká. George to začne sypat prakticky hned od prvních vteřin, uzívaných pasáží je všehovšudy nula a dynamika akce nenechá vydechnout. Miller žene Maxe kupředu s elegantní jednoduchostí – tempo, propracovanost světa, akce, postavy. Na zbytek nebere zřetel a na diváka už vůbec ne, ten si buď naskočí, nebo ho všechny ty nesmyslně vypadající káry rozcupují na tisíc kusů. Je to jeho svět a on si postavy staví tak, jak to baví jeho, nikomu se nezavděčuje a jeho hravá radost ze snímku čiší. Kdyby na poslední den Burning Mana přijeli Slipknot, plivali oheň a rozhazovali drogy zdarma, ani všech padesát tisíc tripujících burnerů by nevymyslelo desetinu toho, co George Miller. Jeho steroidní dítko navíc působí dojmem, že mělo desetihodinový čistý střih, který se zredukoval na dvě hodiny toho nejlepšího traileru.
Jasin Boland © 2012 Warner Bros. Entertainment Inc.

Obraz motorizovaného řádění provází snímek po celou dobu stopáže, která vypráví prakticky banální roadtrip z bodu A do bodu B, ze kterého se vrací zpět do bodu A. Dvě stě mega rozpočtu ale znamená pravý hák všem hollywoodsky sterilním akčňákům a komiksárnám na jedno brdo – spojení nemalého budgetu s volnou kreativou režiséra znamená nekonečné souboje řezníků jeden na jednoho, reálné burácející vozidla těch nejdivočejších tvarů a funkcí, spoře oděné modelky/herečky létající z jedné korby na druhou a taky řádně nafetovaného plamenokytaristu, který tomu cirkusu dodává osmdesátkové riffy metalových králů. V neustálé akci dojde k nažvejknutí i těch nejnáročnějších fanboyů, gradace a akční zrychlení přichází ve chvílích, kde si všichni myslí, že už to víc nejde – v tu chvíli nastupuje Junkie XL se svým soundtrackem a opět visícím kytaristou-fanatickým špekem. I postavy vědí, že k řádné zabíjačce patří ostrá muzika. Zfanatizovanou populaci postapokalyptického světa žene kupředu víra v ultrasilné osmiválce, vůdce nadsmrťáka Joe a vykoupení ve Valhalle. Béčkové spojení ideologií, náboženství a postav typu Rictus Erectus/The Organic Mechanic ještě nikdy nemělo přitažlivější psychedelický náboj. Servírováno v extrémním střihu, který kontrastně střídá rychlou montáž oddělenou epizodními zatmívačkami, nechť žijí spagetti-westerny blaze.

Vývoj série putuje skrz exploitační thrillery s renegade poldou, který stále ještě nepoklesl k morálnímu peklu, do prostředí apokalypsy, steampunk extravangance s hrdinou, který rezignoval na všechny své hodnoty. Ačkoliv se snímek jmenuje podle hlavní postavy, v centru postmoderního westernu není Max, ani nikdo jiný. Postavy nemají v přímočarém plánu jasnou roli, nejsou v žádných morálních škatulích, jejich motivace jsou pudové, zvířecí, zemité, Max je toho perfektním příkladem a fakt, že nikdo není dobrozlý, prostě jen šílený, dodává settingu osobitou jiskru a divákovi fascinaci. Samozřejmost bizarních výjevů je šokující a podtržená psychedelickým koloritem kamerového snímání, od ručního záběrování strhujících honiček přes pouštní tornáda do psychokraje nočních běsů. Písčité pouště Austrálie a kaňony jižní Afriky ještě nevypadaly tak děsivě a přitažlivě zároveň.
Jasin Boland © 2012 Warner Bros. Entertainment Inc.

Hardy si vyložil pozici zvrhlého renegáta po svém a krom více prostoru trpí na hodně nevyvedený postsynchron, místo něj žene děj dopředu Furiousa/Charlize Theron; Max je pouze jakýsi nástroj, který Furiouse v její cestě pomáhá s úkolem. Miller oslavuje vzpurnost a ženství jako dar budoucnosti/života, dar, který to sem tam nezvládne a spadne do písku rovnou pod kola monster trucku smrti, tak to ale v sousedství Brokovodů chodí. Kraj je tady přesycený epidemií vztekliny. Další stranu barikády osvětlí Nicholas Hoult ve vděčné roli Noxe, zmateného warboye, kterého ale za tunou bílého makeupu spolehlivě poznáte. Ani herecky to i se závěrečným souboje arcibáb nemohlo dopadnout o moc lépe.

Zběsilá cesta na plátně vyždíme celý svůj monstrózní repertoár a je to dobře, žádný sequel nebo spin-off by mu neslušel – je sice součástí série sdílející stylizovaný svět, jako samostatný celek ale funguje tak dobře, že si ho budete chtít prožít několikrát, nejlépe v kinosále s obřím plátnem a prostorovým zvukem. Tom Hardy oživil stále ještě žijící legendu a skrz dusivou masku mrchožroutského fízla sdílí pohled do panoptika psychopatů, ve kterém skáče a létá vzduchem víc jak Rakki z Borderlands. Navíc spokojení diváci s mlaskajícími kritiky znamenají jedno – studio nad výdělky realizuje oslavné tance a cituje Nicholase Houlta: What a day, what a lovely day!
Mad Max je analogovým Goliášem digitálního dneška. Poctivost ve všech krocích kupředu, jasná vize přivedená k hranicím dokonalosti, lahůdka pro kultovní fanoušky a kopanec milionů zadků všech fandů universem nepolíbeným. Kariérní chybou cinefila by bylo nechat si nejodvážnější akčňák století, nekompromisní šílenost ve všech pádech, královnu kinematiky groteskního světa nonsensu a především instantní klasiku, ujít.

Hodnocení zbytku redakce: