Clint Easwood zase jednou posedává ve staré rachotině od Fordu a tváří se drsně. Alespoň tak se prezentuje z plakátů svého nového filmu – jeho Pašerák přitom na drogovou zápletku celkem obratně vrství našroubované rodinné drama, které je banální, humorné i umělé. Prodá tedy na devadesátku táhnoucí drsoň reálnou story o dědovi nezbedovi primárně přes svůj Eastwood™ obličej?
RECENZE (AH) — Pryč jsou časy šponovaných montáží slepených z extrémích detailů očí, co v ostrém slunci americké prérie tikají ze strany na stranu a jako kyvadla hodin do mozků kovbojů posílají podněty o tom, kdo chystá léčku a čí zbraň vyjde první. Eastwood se už za svou dlouhou hereckou kariéru nastřílel dost, protentokrát nechává kolt někde v pouzdře pod postelí a místo něj se rozhodne svou poslední štaci využít k držení volantu svého SUV, se kterým vymění dlouholetou podnikatelskou tradici pěstování denivek za staré dobré pašování tvrdých drog. K tomu dovádí v postelové trojce s bujně obdařenými slečinkami, cpe se nejlepšími žebírky středozápadu a brouká si u toho staré fláky z autorádia.
Eastwoodova postava perníkového mistra Earla Stonea je čistě z pragmatického hlediska morálně diskutabilní do takové míry, že si s ní ve světonázorech pravděpodobně jeden moc nepotyká. Nejde tak ani o vdechnutí života do charakteru, jehož vlastnosti či chování jsou založeny na krimi příběhu o reálném dědovi, co byl v pašování koksu mezi pašeráky eso, jako spíš o Clinta samotného, o všecky staromilské prvky, které do svého projevu zrcadlí. Svou vizi dokáze napěchovat tím víc, že si opět střihá dvojroli před i za kamerou. Skrz tu exponuje své vlastní staroškolství a zve diváka do světa, který se před očima vytrácí s podobnou jistotou jako superhrdinové s půlkou lidstva k tomu po lusknutí prstu fialového lumpa. Bohužel se ale společenské zvyky, de facto neporušené od mid50s, s příštím filmovým pokračováním kouzelným proutkem jen tak (narozdíl od toho Spider-Mana) nevrátí. Clintova generace pomalu mizí a nahrazuje ji post-9-11 moderna, kde internet zabíjí vlády, teroristy i malé podnikatele, kdy se slovo „negr” z bezbolestného označování americké minority transformovalo v tabu ovládané politickým korektnem, a ve které na starých harleyích nejezdí podsadití vousáči, ale strniště pěstující lesbičky. Odchází filmové superhvězdy, ty, co po přestřelce s Kendyho gangem stihnou pět panáků kořalky, doplní trojhlasné blues a střihnou pár molových akordů na barovém pódiu, které zakončí řádnou muchlovačkou s tvym bráchou. Tohle vše Easwood v Pašerákovi přesahuje do podoby feel-good portrétu muže, jehož po dekády známé okolí již téměř zcela nahradila statečná nová Zem, o dost nejasnější a zmatenější, ta, ve které my ostatní musíme žít.
Pašerák má na relativně vážném tématu tonální lehkost, ve které se daří doručovat vtípky ze staré školy společně s mírně nekorektním humorem, který volně navazuje na předchozí režisérovu tvorbu. Často se cituje Gran Torino (se kterým sdílí scénáristu), ať už v setkávání s různými subkulturami, či v charakteristice hlavního hrdiny z jiného času, s typicky Eastwoodovskou drsností. Stone je ale jako kurýrní dědushka vítanou komediální odbočkou, tak trochu neschopným členem rodiny, která se jako hlavní téma Pašeráka akcentuje dost na sílu a s detektivkou tvoří paralelní vyprávění. V tom se rodinné minidrama a nepříliš mastné krimi nesourodě bije, vedle Kolumbijců (zadavatelů questů) jsou tu ještě napůl rozpracované charaktery policejních detektivů, co jsou našemu kartelovému řidiči a nenapravitelnému morousovi těsně v patách.
Cenit by se měl už jen fakt, že autor přeskočil přepatriotizovaná svědectví z Amerického snipera (2014) a Paříž 15:17 (2018), ve které hráli dokonce přímí účastníci střelby ve francouzském TGV. S blízkostí oslavy devadesátých narozenin přichází do Clintova projevu stařecká křehkost (v dobrém smyslu), přes kterou samozřejmě stále dokáže verbálně i pěstmi sejmout jakkoliv přebušeného machírka. Jeho pracovní náplň z podsvětí je zdrojem nadhledu, který se ale rozplývá pokaždé, když si film vzpomene na rodinnou linku, která trpí na prkenné dialogy a na celkově uměle dosazený přesah.
Pašerák má proto vcelku jasně vytyčený cíl, za kterého ale často odbočuje do dějových linek, co mají jasně předepsanou dramatickou funkci s průhledně zpožděným významem, nebo do oněch napůl nakousnutých vedlejších postaviček. Například Bradley Cooper má expozici, kterou shrne první výskyt šéfa oddělení Laurence Fishburnea – ten tam pro změnu řekne třikrát (cyklicky jednou za půl hodiny) ty samé dvě věty. Do toho si snímek připravuje všelijaké divoké elipsy, to když se najednou začně věnovat machinacím v rámci mocenských soubojů uvnitř drogového kartelu. Místo těchto kalkulů by dal jeden určitě přednost další scéně s přes státy jedoucím staříkem, který si skrz oranžové paprsky slunce amerického středozápadu brouká nekonečný playlist starých fláků. Moment, kdy se do tohoho prozpěvování přidají i dohlížející ghetto-špeci ze zpoza Clintem jedoucího automobilu, je jedním z nejlepších míst snímku.
Což je fajn, celkově se totiž Pašerákovi daří prodat všemožné dědovské tanečky, návštěvy lehkých dam, vlastní zručnost poradit si v každé situaci (danou jak jinak než válečným veteránstvím) a přesně tu esenci, kterou si diváci na Eastwoodovi po ta léta zamilovali. Vlažné tempo dvou hodin tak nemá vyloženě koho urazit a pokud je tohle film, kterým se chce Clint podobně jako Redford v letošním Gentleman s pistolí (2018) se světem před kinosálovým plátnem rozloučit, pak proč ne.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) —
Pašerák je skrytě akcentovaná láska ke světu, ve kterém se jezdí do západu slunce na koních a kde se fakt, že jsem s někým na kordy, řeší machistickým duelem mezi dostavníky, hned venku před salónem. Pokud jde o Eastwoodovu labutí píseň, lze ji cenit výš než letošní zavírák kariéry Roberta Redforda, který doslovností skutečně nešetřil – Eastwoodův snímek ale podobně jako ten s Redfordem nemá nic moc víc, co by mimo loučící se lásky k tvůrci divákovi nabídnul.
napsal Adam H.
