Premiéry, 27. červenec 2018 19:47Ethan ReacherRecenze filmu Mission: Impossible - Fallout (2018, 147', US)

RECENZE (AH) — Ve vysokém sále největšího plátna Prahy se tmí. Kamarád si nasazuje 3D brýle a ptá se, jestli měl v rámci franšízové znalosti vidět předchozí dva díly Mission Impossible. Tvrdím, že ne, že půjde o blockbusterovou jízdu s pozlátky a šperky množiny Ghost Protocol (2011) a Rogue Nation (2015), že jde především o to si to užít jako typický, letní popkorn v IMAX formátu a nijak zvlášť nad tím nepřemýšlet. S přibývající minutáží a postupným neovladatelným zvedáním ze sedačky zpytuji svědomí: ó, jak jsem se mýlil!

Spielberg a Hanks, Chazelle a Gosling, McQuarrie a Cruise. Společný cit pro tvorbu s osobitými, a přesto veřejnosti přístupnými žánrovými pravidly nám dala tahle dvojice poznat už před třemi lety v Rogue Nation, pátém díle, který v mnoha ohledech vracel špionážní sérii zpět do vyšší dívčí. Šlo o vtahující exkurz do světa, v němž se chleba konzumuje tvrdý a kde mezi zkázou a spásou našich hrdinů často stojí za chodu tvořená sekvence improvizovaných rozhodnutí pojená s jejich více či méně tajnou agendou. Tou místy nebylo nic jiného než čiré štěstí – taky proto se ústy mnohých dokazoval smysl samotné existence pokoutné organizace, která má na účtě vybombení Kremlu či nejelegantnější knockout Pavla Kříže. Především si v něm ale tvůrčí duo postavilo půdu charakterů s jejich relační databází ve světě Syndikátů, dvojitých agentů a dramatických finále, kde se místo bondovského boje o femmefatálku hrálo o to, kdo koho lépe přečůrá.

A s touto úrodnou hlínou McQuarrie naprosto přesně kalkuluje do o třídu dospělejšího, odvážnějšího a ve finále i osudovějšího pokračování, které je 1) obrovským úspěchem jeho kariéry 2) jasným kasovním trhákem který udělá miliardu a 3) akčním filmem roku. Ve Falloutu se Chrisovy úmysly chytře, hravě a uspokojivě scházejí a doplácí režisérovi jak onu nemalou rozpočtovou investici, tak energii vloženou do všech Jacků Reacherů a Národu grázlů. Chris má sice v občance otisklé primárně scénáristické eso, když se ale v nejnovějším díle série přesune z papíru (který v dialogu nezapomene občas zašustit) do řemesla, nepřestává kouzlit. K tomu dokáže navíc režijně prodat postavy s nápady tak, že dvě a půl hodiny diváka těžko pustí ze hřiště. Ke starochům navíc dost plynule přibude dvojice nově příchozích (Vanessa Kirby a Henry Cavill) a oba nechají ve snímku podstatně větší stopu než Ethanův tým ze staré školy.

Tempo je jedním z důležitých prvků, kde McQuarrie exceluje. Jeho rozhodně nejsuverénnější příspěvek do univerza nemožných misí je sestaven z toho nejlepšího, co série doposud nabídla – od De Palmy má atmošku ála Jeden musí z kola ven (2011), do které míchá sedící fetiš šedesátkové (a formálně i devadesátkové) stylizace, z dvojky se leze po skalách a JJ’ova trojka dodává osobní rozměr toho, co je těžká součást džobu dvou tajných životů v jednom těle. Birdova kinematika z Ghost Protocol je tu v ještě šílenější závrati a Rogue Nation se do Falloutu elegantně vlévá jako pod povrchem vyvařená filmová řeka. McQuarrie vaří z dvacetileté historie cruisovských misí ty správné ingredience, ze kterých se zároveň učí a prostí se strukturálního úzu. Pryč jsou okázalé benefice, na které se chodí výhradně v tuxedu a s pohlednou ženštinou v odhalujím ošacení, pryč jsou mini-heisty i hotely z Dubaie. Fallout smrdí, špiní, hraje ve stokách a kanálech, ukazuje krev.

Děj plyne v temných katakombách Londýna, kolem skladišť Berlína, v podhůří nepálu či v parcích Paříže – tvůrci si k tomu sami zakazují větší technická pozlátka, kterými se tým IMF často honosil (i když na vytisknutou masku samozřejmě dojde) a nechává je příběhovými zatáčkami záměrně ničit. Hrdinové si tak musí poradit se zastřeným nebezpečním tělo na tělo, často pěstmi v soubojích, které chodí daleko za hranu toho, co je v dnešním řemeslném standardu zvykem. Sága Mission Impossible se stala takovým Cruisovským hřištěm vysokorozpočtového Jackassu, kde si jeden háže otázky o tom, jestli jsou čím dál šílenější kaskadérské kousky pro diváka nebo jestli jde o nějaký (ne)skrývaný napoleonský komplex. Nejedná se tu (stejně jako předtím) každopádně o nic, co by vybočovalo z narativu či rušilo diváctvo v sále. Gymnastika je to velice fyzická, nepříjemná, natočená prakticky, jack~reacherovsky. Je to znát, je třeba to cenit a chválit. Trailery zdaleka všechno neprozradily.

Cruisův a McQuarrieův výtvor působí totiž jako z jiného milénia. Z doby, kdy vybuchující lambo v ulích San Francisca nebyla dřevěná kulisa nebo kompozitová sestava jedniček a nul. Tvůrci, které tato doba formovala a kteří v ní tvořili svou dost možná nejlepší práci, k tomuhle typu filmařiny tak nějak přirozeně táhnou a k dechberoucímu obdivu patří už jenom to, že jsou schopni rok za rokem financovat a doručovat práci této kvality, bez velkých přešlapů a s nebesky vysokými nároky. Fallout je tak pomyslné děcko, které jeho filmoví rodiče posílají na vysokou školu – s grácií a s bouřlivým dětstvím. Jestli se rozhodnou vyprávět v budoucnu příběhy z jeho dalšího dospívání, bude sakra těžké překonat takto sebevědomě a pečlivě odevzdané dílo.☞ PINBACKER