Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Tři roky stará filmová studie morálky Sicario od geniálního Denise Villeneuvea se díky pozitivnímu kritickému přijetí a relativnímu kasovnímu úspěchu dočkala druhého (a dočká bohužel pravděpodobně i třetího) dílu, jak už to dnes s těmi dojnými trilogiemi chodí. Za psacím strojem sedí stále stejný Sheridan, který si stihl mezitím natočit slušnou Wind River (2017) a sepsat další scénář z prostředí drogových kartelů. Plný maskulinity, drsných chlápků uvnitř zlých světů a ženského pohledu, který je do víru šílenství vržen. Povedl se vstup do stejné řeky s jiným tvůrčím týmem?

Sicario 2: Imitatorecenze napsal

Adam Hencze

dne 30/6/2018

Villeneuve před pěti lety začal maraton skrz neskutečné filmařské žně – ať už šlo o Prisoners (2013), Enemy (2013), Sicario (2015), Arrival (2016) či Blade Runner (2049). Povedla se mu řádka neobyčejně kvalitních, žánrově autorských snímků, které uspěly na válečných frontách kinosálů především díky jeho režijnímu umu, se kterým souvisí kapitánství družstva v neoblíbeném procesu školské tělovýchovy – ve výběru spoluhráčů. Denis si jako správný filmový auteur psal svoje vlastní materiály, v případě Sicaria využil Sheridanovu předlohu. Na filmový pás nechával exponovat legendu oboru, Rogera Deakinse, s duněním se spolehl na Jóhanna Jóhannssona. ALL-STAR TEAM. Intenzivní průniky v průběhu let do různých filmových kaší, často tonálně temných, a jejich rychlé opuštění bez prvoplánové dodatečné dojby. V dnešní době vlastně obdivuhodé, na poli konzumní kinematografie rytířské chování bohužel někdo z Black Label Media přerušil a řekl si, že je Del Tora a Joshe Brolina na jeden společný film (mimo nových Avengers) škoda. Sheridan mu sice pokračování napsal, tím ale jeho spoluhra končí a začíná stínohra imitace, recyklace a starého dobrého lavicového opisování.
© Black Label Media

To je ostatně vystižení celého Sicario 2: Soldado. Už úvodní expozice s narativem spoléhajícím na rychlý šok divákovi napoví, že Sollima není Villeneuve a nikdo na této planetě nemůže být jako Deakins (ať už do toho nacpe tolik leteckých záběrů, kolik mu dron dovolí udělat). Zdejší partička tvůrců rozhodně není nezkušená a celkově vzato by si mohla svůj aktuální akční thriller obhájit, ovšem pouze v realitě neexistence původního filmu, jehož téma, zpracování, vyjadřovací prostředky s originálním přístupem k filmovému napětí může těžko něco "jen tak" triumfnout.

Pod povrchem se toho tady totiž moc neskrývá a z atmosféry mexických kartelů je divák vytrháván odfláknutou předlohou, ve které musí Sheridan vyloženě překonávat myšlenkovou lenost: jeho přáteli jsou klišé, chyby a logické nesmysly. Těžba látkového maxima v případě Villeneuva se nekoná, dochází k povrchnímu šoku namířenému na ISIS, následnému tlumenému víru lineárních cest po spojnicích bodů A a B či k nepovedené opakovačce scén z "jedničky", které se snaží být alespoň způlky tak dobré. Formálně i narativně: snímek dokonce obsahuje stejně strukturovanou sekundární linku s “člověkem lidu za zdí”, což měl v původním filmu na triku zkorumpovaný policista. Wolski cituje Deakinse v rámech i světlech, nesahá 'ni po koleno, Guðnadóttir ty nízké frekvence úspěšně přecpe, i když radši v důležitých momentech do mixu pouští původního Jóhannssona (tomu budiž země lehká).
© Black Label Media

Určitě by stálo za pokus nechat štábu volnější ruce v jejich vlastních přednostech a nedostatcích, než je halabala nutit uprostřed zmatené točby do formálního stylu předchozího mančaftu. Postavy jsou od základu postavené z děje vyřešeného už tři roky zpátky a nic je od té doby nemění, což je vlastně jedno. Sheridanův příběh je totiž “jen” hodně pokaženou misí, kterou vede právě Brolin a Del Toro, kteří dělají společně s ostatními jedno špatné rozhodnutí za druhým. Oba reprezentují stejný tvrďácký pohled do pro obyčejné liberály z Evropy neznámého světa, známého pouze z novinových titulků západních médií s nynější Trumpovou hraniční eskapádou. Jejich macho pózy už ale často hraničí s křečovitostí a fakt, že jde vlastně svým způsobem o záporáky v hlavních rolích společně s absencí Emily Blunt znamená, že divák nemá na plátně s kým koexistovat. To je ovšem jen jeden z problémů druhého Sicaria, od kterého asi nikdo nic moc nečekal, což je dobře: jedná se totiž o průměrný thriller se špatným psaním a tvůrci, kteří nemají šanci přerůst stín svých předchůdců.
Učebnicový příklad zapomenutelného pokračování, které z původních ingrediencí neumí uvařit nic jiného než špatně napsaný a převážný macho paskvil, který je koukatelný hlavně díky Brolinovi a Del Torovi.