Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Juan Antonio Bayona si po Sirotčinci (2007), Nic nás nerozdělí (2012) a Volání netvora (2016) zkouší dinosaury. Proč ne, v kariéře snad každého filmového tvůrce přijde jednou chvíle, kdy by měl točit digitálního T-Rexe. Zadání je obdobné volání netvorů v žánrovém mišmaši, navíc extrémně přepumpované dolary. Trevorrowi se to tři roky zpátky povedlo náramně, kasovní úspěch velel napsat alespoň další dva díly a u toho prostředního předat režijní otěže jinam. Nevšední optika se španělskou krví by mohla s univerzem v pekle výbušivší sopky z trailerů nadělat slušnou pasírku!

Zem je lávarecenze napsal

Adam Hencze

dne 21/6/2018

Bayonaovi jedno upřít nelze – kráčí totiž ve šlépějích původních snímků v tom stylu, že následující díly tonálně a totálně kazí svého původního filmového evergreena, tím, co svým klukovským nadšením, nápady a kloubením praktických s digitálními efekty psal filmovou historii. Jestliže přiznáme Trevorrowi jeho čestný vrub v sérii Jurského světa, musíme stejně přísným pohledem nahlížet na jeho nástupce, který obdobně jako Ztracený svět: Jurský park (1997) veze atrakce z odlehlé exotiky do nitra civilizace. A obdobně jako on selhává prakticky na všech frontách.
© Universal Pictures

Právě Isla Nublar, ostrůvek s poněkud dobrodružnější verzí zoologické zahrady, je tím nejmenším problémem. Trevorrow z něj před třemi lety udělal vyleštěné pozlátko s Bryce Dallas Howard, která se skrz jeho terén producírovala na podpatcích, a verzí mladého Indiana Jonese, Chrise Pratta, jehož lidský nadhled se smyslem pro humor vnesly do snímku potřebnou svěžest. A taky nápady s originalitou, obojí v Zániku říše absentuje. Bayona má přitom s míchačkou hororu a akce své zkušenosti, o to víc zaráží jeho strnulost v režii blockbusterovského spektáklu takto šílené rozpočtové výše.

Potenciál přichází až s pozdními záchvěvy ratingu, to když se potvory konečně dostanou tesáky blízko k lidskému masu a divák spatří i nějakou tu kapku krve s odtrženou končetinou. Představme si teď pro legraci, jak by vypadala zkáza Jurského světa ve stylu druhých Vetřelců nebo prvního Predátora, kdy na ostrov v rámci šílené žánrovky od osmnácti let přilétá banda mariňáků. Hoooah!
© Universal Pictures

Produkce tady samozřejmě drží rating při zemi a těší se na zlaťáky, které se začnou otevírací víkend kutálet po stovkách milionů, kasy jsou promazané a čekají hladově jako tlupa velociraptorů. Celkový odstup s atmosferickým chladem ve všech prvcích tohoto otazníkového pokračování tudyma bez emocí a přiznaně volá. Předvídatelnost s nezájmem mezi sebou soupeří v soutěži otravnosti, která vydrží přes dvě hodiny. Do obličeje se opakovaně vmetává těžkotonážní expozice, prehistorické stereotypy a neexistující napětí. Chrise Pratta se Bayonaovi povedlo transformovat z komediálního génia na robota, jehož primárním úkolem je stoupnout si na správnou značku, což tak nějak provádí vlastně celý ansámbl. Jestli jednomu postačí geniálních dvacet minut sekvence výbuchu sopky, která je nejucelenější a nejzábavnější epizodkou tohohle prohraného spektáklu, nechť branou IMAXu pokorně vstoupí, ovšem ať nečeká nic než bezvýrazné "meh".
Bayona vyprazdňuje kapsy do potu počítačových animátorů a mágů s nulami a jedničkami – v jeho pokusu o kvalitní akčně-hororovou žánrovku ze světa dinosaurů ale zapomene na všecko ostatní. Ovšem, vymyslí toho šíleného Indoraptora! Ten je svým způsobem esencí filmu samotného – syntetická, digitální megalomanie, která se vymkne kontrole jak produkci, tak režii. Zase o něco větší a smrtonosnější Hvězda smrti. Kolik jich ještě bude?