Premiéry, 15. březen 2018 15:39 aktualizováno 15. březen 2018 15:39Indiana CroftRecenze filmu Tomb Raider (2018, 122', US)

RECENZE (AH) — Na scénáři k aktuálním patáliím Lary Croft se vyřádila trojice pisálků, které prošlo pod divoce rozvibrovanými pery mnoho divácky polarizujících snímků – první Iron Man, Potomci lidí (!), Kovbojové a vetřelci a předloňské Experimentální děti, což je jeden z kandidátů na nejhorší superhrdinský film vůbec. Kvalitativní tendence je přinejmenším strmě sestupná a pokud je jedna jediná věc, na kterou nový Tomb Raider dojíždí totálně nejvíc, tak je to právě narativ, který podobně jako grafová linka pisálecké filmografické oblíbenosti s přibývající stopáží letí rovnou k zemi. Slovy Mavericka: "narazils a vybouch'". Není tak zle, ovšem nakročeno je neskutečně.

Jako kdyby se do družiny snaživců, kam patří režírující Uthaugh a úřadující Alicia Vikander, infiltrovalo pár vtipálků, kteří jim záměrně po dobu preprodukce a vlastně i během vlastní točby neustále házeli klacky pod nohy – lidi na plátně to očividně štve, protože potí krev (obzvlášť ta Alicia, na jejíchž břišácích jsou ty desítky hodin v posilovně vidět) a hrají z papíru to nejlepší, co dovedou. Snad i mezi dialogy jako by divák vnímal nakreslené smajlíky a ilustrace nápověd slavných filmů, které tvůrci bezostyšně vykradli. Nový Tomb Raider tak funguje ve dvou světech – v tom před kamerou a v tom za ní a je primárně na příjemci filmového kmitočtu, jak s tímto faktem naloží. Světelné a zvukové vlny jsou totiž oku i uchu libé, až hanba – určitě není bláhové označit Uthaugův exotický blockbuster za AAA ligu, s kterým zase posouvá hranice řemesla o kousek dál – ovšem vlnky logiky, které se v mozku postupně vyfabulují z postupně víc a víc zplácaného syžetu, jsou už na pováženou.

Přitom ten odpich je skoro tak jásavý, jako měl letos v únoru Muskův Falcon Heavy! Burácivý, efektivní, plný šílené kinematiky a zároveň pohybové ladnosti. Jednomu se při něm chce šťastně vyskočit ze sedačky a při vidině fyzických a bojových schopností Vikanderové pitvořivě zajásat. Tvůrci sice následují předem vyšlapanou cestu expozice hlavní ženské protagonistky v rámci fungování hrdinského originu, hned na startovní čáře jsou však tato fakta čistě přiznaná a podle těchto pravidel všichni pokračují. Vikander boří trend prsaté sexbomby, která se v roce ’96 při své počítačové premiéře skládala snad ze šedesáti pixelů, a má tu víc než tři rozměry – ušla tak od své karikové předchůdkyně Angeliny dalekou cestu a opravdu působí jako člověk z masa a kostí. Historickým zasazením funguje paní Alicia v kontextu hry, která vyšla jako reboot z dílny kanadských vývojářů Square Enix, kteří už v prequelu ke kultovní Deus Ex jasně demonstrovali svou vlastní narativní estetiku. Ta je v rámci interaktivních her silně filmová a takový je i čtyři roky starý pářkový Tomb Raider, jehož zhruba desetihodinovou herní dobu těžko obsáhnout a odvyprávět v celovečerním hollywoodském filmu (jako minisérii si to lze představit) – proto kudos herním vývojářům, kteří na mnohem širší a delší časoprostorové ploše dokázali vytvořit dobrodružný zážitek, do kterého se nedalo neponořit.

Herní odbočka je zde vysvětlena z toho důvodu, že z ní scénáristé částečně vycházejí – ať už jde o lokaci tajuplného podzemního chrámu/hrobky královny smrti Himiko, nebo o celý setting japonského ostrova se zbytky armádní techniky z druhé světové války, o vyhublejší, zranitelnější Laru Croft, o její oblečení, zbraně. Vyspělejší a realističtější předloha, ve které se s adventurou mísí thrilleroidní, místy až hororová zápletka, tu jednoznačně pomáhá a béčkový devadesátkový akčňák s Jolie transformuje do moderního velkofilmu, který je rozhodně nejslibnějším pokusem o přenos herních propriet a mechanismů na plátna kin. To platí především pro prvních čtyřicet minut, kdy režie herců zřetelně kreslí charakterové obrysy a motivace, Alicia se prodává bez sebevětších problémů a v několika akčně vynalézavých zahřívacích kolech (de facto tutorialech) si konečně vyzkouší, jaké to je být jako Jason Bourne, když už si v jeho filmu zahrála vedlejší roli (2015). Oslní filmařská zručnost vyšší dívčí, pohlídaný produkční design a hlavní postava, která tam za všechny dýchá. Jenže. Po ztroskotání a tedy poslední podobnosti s herní předlohou (ta sekvence je úchvatná) dojde k představení dalších panáčků, kteří ve velkém plánu snímku zamíchají kartami, zápletka zabředne a začnou recyklace Indianů Jonesů (všech dílů, Křišťálová lebka se naštěstí neobjeví) a těch nejhorších žánrových klišé, jejichž seznam by měl už konečně někdo sepsat do filmového grimoáru.

Tvůrci ztrácí pod nohama půdu přesvědčivosti ve chvílích, kdy mají na plátně prezentovat víc než jen hlavní postavu. Aliciina Lara je definována jako zranitelná panenka ze šlach a napnutých svalů, bolí za ní každý šrám, pěst i kop a která je jediným důvodem, proč zbytku snímku odpouštět. Je to chytrá holka od vedle, co je zároveň dědicem tátíkova impéria bojující s dospíváním a s otcovou absencí během něj. První život, který na ostrově v rámci sebeobrany vezme, jí viditelně nechává šrám na duši. Stav člověka, kterého dostala svou přítomností do nebezpečí, ji psychicky drásá. Mlátí se tu zkrátka vyobrazení hrdinky, jehož realistický a uvěřitelný charakter najednou otočí o stoosmdesát a na všechny šrámečky a stavby zapomene – Croft je zachránkyní otroků, smrtonosnou lučišnicí a železnou lady, které nedělají problém desetimetrové skoky do dálky.

A to přece nevadí, vždyť jde o akční žánrovku podle hry, tak co víc čekat? To by se ale Tomb Raider nesměl od začátku profilovat jako dobrodružný thriller, ve kterém je místo na i na víc, než jen copy/paste nápadů vývojářů z Montrealu. I přesto obratnější zobrazení virtuální drsňačky pravděpodobně neexistuje, a i když snímek nedosahuje narativní ani emotivní hloubky trablí rodiny Jonesů, za Indianou Lara daleko nestojí. O to víc mrzí to občas zakaboněné okolí, když už je divák donucen držet sličné Croft každý palec svých končetin. Na vtípky je nula prostoru a když, tak působí jako hodně nepovedená herní cutscéna. Vikander, West, Goggins, po dlouhé době nezkažené CGI s povedeným 3D, přehledně zobrazená a nápaditá akce, soubojová zemitost a vlastně i tvůrčí náznak stylu, pohlcující setting japonského ostrova Yamatai.. Všechny možné nejlepší ingredience jsou na správných místech, jen to ještě dotáhnout do takového konce, za který si divák nebude muset dávat facku.☞ PINBACKER