Premiéry, 14. březen 2018 08:07 aktualizováno 14. březen 2018 08:07Kujme pikle, pikle kujmeRecenze filmu Ztratili jsme Stalina (2017, 106', BE/FR/GB)

RECENZE (AH) — Evropská koprodukce s The Death of Stalin vyhrává na plné čáře právě díky osobě a osobnosti Iannucciho, který má s politickou satirou nejednu zkušenost... a zkrátka a dobře, Najbrt by se od něj se svým Blaníkem mohl ledacos naučit. Armandův arzenál herců, všech diktátorových mužů a žen, tady útočí s plnou silou mrazivé masky strachu a přidušeného ostrovtipu, který je doručován s desaterem variací anglických akcentů. Ty jsou pro jeho film klíčové! Iannucci si do svého sdělení pečlivě vybírá výseč několika dnů kolem Stalinovy smrti a ilustruje intriky veřejně známých vládních pohlavárů, kteří fungovali ve vůdcově komisi a zároveň šlo svým způsobem o jeho nejbližší – k totálnímu a totalitnímu šílenství se Armando staví s nadhledem, ale zároveň se mu snaží zůstat na blízku, užívá k tomu stovky perliček a obratů, dostupných pouze v jeho rodné angličtině, tedy spíše britštině, která se stává jeho subjektivním pohledem, brýlemi, které zdůrazňují potřebnou obecnost událostí a jednání jednotlivých loutek. A o jak zajímavě přesnou filmovou výpověď se aktuálně jedná, měsíc po výročí sedmdesáti let černého února ’48, kdy se nad tuzemskem zatáhla temná opona.

Ztratili jsme Stalina si od temnoty drží distanc, černější komedii přitom letos v kinech uvidíme těžko. Gagy a všechny druhy humoru létají od mužů v komisi na všechny strany, úsměvy to jsou ale povrchně přitažené a každý si přes všudypřítomné absurdno dobře uvědomuje, že se tady hraje o matku Rus, ale taky o to, kdo přežije. Montypythonovská poetika se trousí s neskrývanou kritikou genocidních čistek stalinistického režimu, na které se nahlíží jako na donebevolající stupiditu, iniciovanou nekompetentními skořápkami, třesoucími se ve stínu velkého muže, které ale zároveň nejsou schopny činit nic jiného než přihlížet na pomočenou polomrtvolu v posvátném okamžiku vůdcovy smrti. Jimi iniciované spiknutí a státní puč se rozjedou paradoxně ještě před ní.

Nu a prsty v tom měl Nikita Chruščov, kdo jiný. Ani on ale není charakterem o jedné vlastnosti, a ačkoliv se členové komise často jeví jako odtažené karikatury, film s přibývající stopáží přesvědčuje o opaku, a koná tak ve skvěle napsaných a zahraných scénách – třeba když Nikitova žena zapisuje manželovy poznámky o tom, které vtípky už použil a kterým se diktátor zasmál. Někteří členové ansámblu jsou extrémně high-key, nejvyšší čahounství patří jednoznačně Jasonu Isaacsovi a jeho maršálu Georgiji Konstantinoviči Žukovovi, armádnímu playboyovi, co snídá vodku třikrát denně a který je ochoten za vlast složit neomezeně velký počet životů. Každý ze Sovětů má nějaký svůj menší či větší moment a hbitá práce scénáristy zaručuje absenci jakékoliv nudy, a to i přes silnou televizní a divadelní formu. A pokud by došlo k nějakým výpustkám detailů, tak by se příběh rozložil na zhruba deset lokací, z toho pět velkých divadelních scén – skupinka stalinových roztodivnochů po činoherní formě totiž nenápadně volá.

Jakmile se ale divácká mysl zatoulá do technikálií a jejich hodnocení, spustí Iannucci svůj finální akt, kde veškerý vtip kvapem končí a smrtka začíná nekompromisně sekat. Finální sekvence popravy (která není fakticky a formálně daleko od mrazivých posledních minut Ceaușescuho) zvrátí tragikomediální nádech předchozích osmdesáti minut a jeden je vrhnut do drsné reality, ve které se bývalí agenti tajných služeb tráví plutoniem, kde se novináři nesouhlasící s režimem střílí proxy žoldáky před Zimním palácem a kde oficiální vládní instituce cenzuruje jakýkoliv náznak kritiky minulého (a současného?) zřízení, čehož je doslovným důkazem prostá existence Iannucciho filmu (respektive zákaz jeho distribuce v USSR Rusku). Zobrazované historické etapy trpí absencí jakéhokoliv protagonisty, což může být pro určitou diváckou obec problém, i když to je pravděpodobně zrovna ta část, která se filmem "prochechtá".

Při kritice televizně/divadelní formy by bylo záhodno neopomenout dvě příkladně využité filmařské pomůcky, totiž řešení prologu a epilogu. Ůvodní čtvrthodinka sleduje orchestr, který musí po malé chybce technika přenahrát právě odehraný koncert. Tady se vzpomene na všechny ty Gogoly, Dostojevské a Idioty – rusofilní umění zkrátka opakuje refrén stále stejné písničky (filipiky) a dějový úvodník tak funkčně uvede diváctvo do totalitního settingu. Dovětek nám zase udané šílenství vkusně zacyklí záběrem na sedící pučisty, nad jejichž řadou sedaček sedí Brežněv. Ten se s touhou v očkách dívá na hlavu před ním sedícího Chruščova, aktuálního reformátora užívajícího si záři reflektorů. Následující události známe z knížek dějepisu.

Jakýkoliv státní převrat je zkrátka sám sobě osudným už ze své podstaty.☞ PINBACKER