Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Steve Spielbergů vede tu nejhustší hollywoodskou smetánku do boje proti fake news, vládnímu populismu a útlaku něžného pohlaví. Před Ready Player One si legendární filmový autor stihl střihnout chytrou konverzačku v realistickém dramatu z dějinné výseče Spojených států v sedmdesátých letech, kde mění schvalování Lincolnova třináctého dodatku za novinářské schvalování leaku skutečností utajovaných nejvyššími vládními představiteli. Z americké občanské války hop do Vietnamu. Tom Hanks a Meryl Streep dávají tušit učebnicovou definici oscarové prvoplánovky, výsledek osciluje mezi filmařskou odpovědí na #metoo a jasným vymezením postoje k současnému establishmentu.

Všichni Stevenovi muži (a ženy)recenze napsal

Adam Hencze

dne 1/3/2018

Tento článek by se klidně mohl jmenovat Hollywood versus Donald Trump. Ačkoliv Spielberg tlumočí vysoce aktuální téma, co šikovně rezonuje nezávisle na divákově státní příslušnosti nebo ideologickém vyznání, pomáhá si k tomu zkráceným a zjednodušeným výtahem reálných událostí, které skrývají mnohem větší barvitost a hloubku, kam se dá jednoduše ponořit hned dvěma způsoby:

Steve vloni pravděpodobně zhlédnul dva výborné dokumenty – jedním je The Vietnam War (2017) Kena Burnse (mimochodem se soudtrackem od Reznora/Rosse), což je komplexní, sedmnáctihodinová sonda o geopolitických a válečných útrapách západu v nechvalně proslulé asijské zemi. Množství materiálu a jeho zajímavost nemá v této formě z dané části moderní historie obdoby a těžko by někdo vznášel námitky pro jeho využití jako didaktické pomůcky během vyučování dějepisu, až se učitel dostane do kapitoly studené války (což je vzhledem k tuzemskému systému učebních osnov nepravděpodobné). Totiž, množství hráčů, jejich komplexní cíle a šíleně zašmodrchaná politická situace učinila po deset let z východní části poloostrova Zadní indie hotové peklo, nejen co se týče zbytečných ztrát na životech, ale i z pohledu informací a válečné propagandy, jejíž pravou povahu Pentagon Papers (které jsou základem děje v The Post) před veřejností skryly. Důvody a analýzy generálů, poradců a ústavních činitelů kolem prezidenta Johnsona (a později Nixona) lze interpretovat na tisíc způsobů, a ačkoliv určitě není záhodno sypat do veřejnosti falešná čísla o ztrátách a vymyšlených úspěších, krátit tyhle pochody černobílým dělením na “muže v bílém domě” a všechny ostatní je přinejmenším krátkozraké. Spielberg se spolu se svým hereckým vedením hrdě hlásí k demokratům a jejich morálním hodnotám, větší nadhled by mu tady ale vůbec neškodil.

V roce 2017 také viděl světlo světa nevšední středometrážní snímek o The New York Times, kde se měnily zažité zvyky v rámci urychlené globalizace. Šlo o ukázku nové povahy informací, o vývoj vidění světa skrz slova na novinovém papíře – to vše v události, při které tiskařská sekce nejznámější redakce světa vyprodukovala poslední výtisk novin starým způsobem s pomocí rydel, kovových šablon a složitě propracovaných robostrojů. Na malé ploše spousta konfliktů: ztráta osobního styku v sazebnících písmen versus internetový věk či nostalgická krása čerstvosti létajících výtisků a marketing jednotlivých vydání pro iPad. Deník s více než stem Pulitzerových cen teď operuje na webu a veškerá ruční produkce probíhá, až do namočení v inkoustu, digitálně.
© 20th Century Fox

Zmiňované snímky hrají v The Post každý svou roli – ať už jde o staromilské zobrazení mechanických procesů vedoucích k voňavému svazku nasazeném v trafikových stáncích, nebo o thrilleroidní zápletku, kde správní chlapi a správné ženy nasazují kariérní krky pro zveřejnění pravdy. Přesah Steveova filmu je univerzální, dvě hodiny stopáže s rychlokurzem o predvečeru kauzy Watergate už méně. Narozdíl od sociálního rozměru v dramatičtěji pojatém Spotlightu (2016), který může nový Stevenův snímek do jisté míry evokovat, se tu nehraje na převeliké napětí, postavy jsou jasnými nositeli čistých úmyslů a vlastních kodexů, které u svých privátních bojů slepě následují. Problém je v jádru zajímavosti samotného tématu, na sedačce v kinosále totiž sedí buďto nezainteresovaný divák, kterého povídavý exkurz s upozaděným přesahem nezasáhne, nebo naopak člověk vysoce zainteresovaný, pro kterého se film ale odmítne řádně vyrochnit v představovaných faktech. Pro lovce faktických skutečností ruce pryč, nebo sáhnout po zmíněných dokumentech. Samozřejmě je tu pak ještě cinefilní skupinka, pro kterou bude The Post zajímavý kvůli obratnému vypravěči, kterým Spielberg bezpochyby je.
© 20th Century Fox

Technicky jde o bravurní filmařinu, u níž se ale před očima zjevuje slovo samozřejmost – u snad nejznámějšího amerického režiséra není vysoká hra řemeslníků ničím jiným než standardem. Jsme svědky bedlivého hlídání audiovizuální prezentace, zdravé dávky spielbergovského kýče a jeho typické prezentace dua postav, které se musí dobrat ke shodě v nastolené peripetii. Tentokrát jde o protagonisty z odlišných třídních světů, které protne až finální názorový konsenzus, kterým ze sebe stvoří zástupce společnosti s vlastním hlasem. Jednání Katherine Graham (Meryl Streep) a Bena Bradlee (Tom Hanks) postupně ztělesňuje vše, co definovalo éru šedesátek a sedmdesátek – rovnoprávnost žen, dynamické postavení tisku a informování veřejnosti, počátky feminismu, důležitost postoje mladé generace proti válečným intervencím a ničení životního prostředí, roli prvních whistleblowerů (paralely k Edu Snowdenovi a Julianu Assagne). Spielberg tu poukazuje na velké změny v technologiích, ale taky na jádro pudla, které přečkalo dějinné šílenství do moderna. A právě ve vykládání vnitřností subjektivní antropologie se skrývají (ono není zas tak těžké je spatřit) nejdůležitější hodnoty Stevenova filmu, který je definicí povrchně působící učebnicové oscarovky, která ale z nitra implikuje spoustu současných myšlenek – a i když je spousta z nich jednostranná a silně zabarvená, jejich hodnota zůstává.

O to víc, když jeden vezme v potaz případ Jána Kuciaka, jehož násilná smrt zase jednou otevřela celospolečenský dialog o nebezpečí spojeným s povoláním, jehož důležitost The Post do veřejného prostoru předkládá.
Neuvěřitelně komplexní řemeslnost následující všechny myslitelné poučky o teorii filmu, kterou lze pod nánosem oscar-baitu lehce přehlédnout. Steve vyhrává se zajímavým dějem, který tematicky přesahuje do moderní doby, co ale zároveň klouže po povrchu a důležitou, komplexnější část událostí úplně vypouští. Předchozí autorova akademičnost pomalu vyčpívá, opatrná odtažitost nicméně zůstala a podepisuje se to ve vztahu k jinak výborně zahraným postavám a v absenci napětí. The Post sice vypráví mistr, i ten se ale může někdy utnout.

Hodnocení zbytku redakce: