Steve Spielbergů vede tu nejhustší hollywoodskou smetánku do boje proti fake news, vládnímu populismu a útlaku něžného pohlaví. Před Ready Player One si legendární filmový autor stihl střihnout chytrou konverzačku v realistickém dramatu z dějinné výseče Spojených států v sedmdesátých letech, kde mění schvalování Lincolnova třináctého dodatku za novinářské schvalování leaku skutečností utajovaných nejvyššími vládními představiteli. Z americké občanské války hop do Vietnamu. Tom Hanks a Meryl Streep dávají tušit učebnicovou definici oscarové prvoplánovky, výsledek osciluje mezi filmařskou odpovědí na #metoo a jasným vymezením postoje k současnému establishmentu.
Tento článek by se klidně mohl jmenovat Hollywood versus Donald Trump. Ačkoliv Spielberg tlumočí vysoce aktuální téma, co šikovně rezonuje nezávisle na divákově státní příslušnosti nebo ideologickém vyznání, pomáhá si k tomu zkráceným a zjednodušeným výtahem reálných událostí, které skrývají mnohem větší barvitost a hloubku, kam se dá jednoduše ponořit hned dvěma způsoby:
Steve vloni pravděpodobně zhlédnul dva výborné dokumenty – jedním je The Vietnam War (2017) Kena Burnse (mimochodem se soudtrackem od Reznora/Rosse), což je komplexní, sedmnáctihodinová sonda o geopolitických a válečných útrapách západu v nechvalně proslulé asijské zemi. Množství materiálu a jeho zajímavost nemá v této formě z dané části moderní historie obdoby a těžko by někdo vznášel námitky pro jeho využití jako didaktické pomůcky během vyučování dějepisu, až se učitel dostane do kapitoly studené války (což je vzhledem k tuzemskému systému učebních osnov nepravděpodobné). Totiž, množství hráčů, jejich komplexní cíle a šíleně zašmodrchaná politická situace učinila po deset let z východní části poloostrova Zadní indie hotové peklo, nejen co se týče zbytečných ztrát na životech, ale i z pohledu informací a válečné propagandy, jejíž pravou povahu Pentagon Papers (které jsou základem děje v The Post) před veřejností skryly. Důvody a analýzy generálů, poradců a ústavních činitelů kolem prezidenta Johnsona (a později Nixona) lze interpretovat na tisíc způsobů, a ačkoliv určitě není záhodno sypat do veřejnosti falešná čísla o ztrátách a vymyšlených úspěších, krátit tyhle pochody černobílým dělením na “muže v bílém domě” a všechny ostatní je přinejmenším krátkozraké. Spielberg se spolu se svým hereckým vedením hrdě hlásí k demokratům a jejich morálním hodnotám, větší nadhled by mu tady ale vůbec neškodil.
O to víc, když jeden vezme v potaz případ Jána Kuciaka, jehož násilná smrt zase jednou otevřela celospolečenský dialog o nebezpečí spojeným s povoláním, jehož důležitost The Post do veřejného prostoru předkládá.
Neuvěřitelně komplexní řemeslnost následující všechny myslitelné poučky o teorii filmu, kterou lze pod nánosem oscar-baitu lehce přehlédnout. Steve vyhrává se zajímavým dějem, který tematicky přesahuje do moderní doby, co ale zároveň klouže po povrchu a důležitou, komplexnější část událostí úplně vypouští. Předchozí autorova akademičnost pomalu vyčpívá, opatrná odtažitost nicméně zůstala a podepisuje se to ve vztahu k jinak výborně zahraným postavám a v absenci napětí. The Post sice vypráví mistr, i ten se ale může někdy utnout.