Wright leze zpět do pro něj již navštívených vod druhé války a posílá na oscarový boj historický snímek, jehož bratříček (od kolegy Hoopera) tam už jednou sošky vyhrál, v soutěžním zápase šermoval dokonce se stejnými postavami a analogickým sdělením. Joe si v britství a odbojné statečnosti prostě libuje; i když ji v Pokání (2007) spíše upozaďoval, teď z ní sestavuje maso a kosti v jedné z nejikoničtější postav našich novodobých dějin. Nastala temná hodinka tomuto typu akademických fresek, stejně jako Londýňanům v předvečer vrcholu Hitlerova uzurpátorství?
RECENZE (AH) — Wright tu zakademičtěl, vyčpěl a zkýčovatěl. Darkest Hour lze vlastně dost prostě popsat jako upozadění všeho filmově zajímavého, v hledáčku je divadelní herectví a vědecky přesné, chladné podaní hranice faktů a fikce. Ne nepodobně jako tomu bylo třeba u Spielbergova Lincolna (2012), i když v něm byla ta nepřístupnost na místě, stejně jako byl nepřístupný charakter Lewisova Abrahama. Oba snímky se zaměřují na specifický sled dějinného výřezu (v obzvlášť vyhrocené hodině H) – u amerického prezidenta to bylo schválení třináctého dodatku ústavy o zrušení otroctví a cesta k zastavení Americké občanské války/nastavení společenské rovnosti, u britského ministerského předsedy to je... co vlastně? Joe jde od jednoho památného projevu k druhému, Gary Oldman mu v nich prská jako ten pověstný buldoček a snaží se o zachování realistického obrázku aktuální evropské hrozby. Jeho Churchill dostává parlamentní mandát a ze všech sil se snaží své politické okolí přesvědčit, že válka je válka, Hitler je šílenec a s Německem se bratříčkovat nelze. Appeasement byl holt sviňa.
To téma je ale samo o sobě podáno jako přehnaně bryskní a na tak výraznou postavu vlastně abstraktní. O hrozbě a následné světové válce víme z učeben dějepisu, ve filmu se ale bojuje proti vzduchu (nebo CGI bombardérům Luftwaffe), k němuž mají členové válečného kabinetu různé postoje, v čemž tkví primární dějový konflikt. Charakteristika kuřáka doutníků/pijana whiskey se omezuje opravdu jen na tyto světoznámé symboly – z jeho rodiny vidíme útržky smalltalků s manželkou, které se snaží Winstona samoúčelně polidštit – jediná další zmínka o Churchillově pozadí pak přijde od Bena Mendelsonha aka krále Jiřího VI. (koktajícího Bertieho), který Winstona kreslí jako nezmara, z kterého jde strach, což z mírně zmatečného popisu nevyplývá. Pak je tu ten zmiňovaný šílený konstrukt scény v metru, ve kterém je ministerský předseda ústy obyčejného pracujícího lidu ujištěn o odvážném duchu společnosti a o touze bojovat. Většímu kýči se Wright v rámci své filmografie mohl těžko přiblížit, připočteme-li k tomu ještě počítačem generované nadhledy na francouzské území, kde padají bomby na obklíčenou britskou posádku v Calais, a to v montáži se zavírajícími se víčky Lily James. Ještě, že toho salutujícího kapitána na přístavním mole v Dunkirku na poslední chvíli vystřihli.
Oldman je každopádně hlavním a důležitým tahákem tohoto dramatického divadélka, pod tunou maskování a šminek by mohl blbnout vlastně úplně jiný herec, Garyho lze poznat jen podle hlasu a samozřejmě podle sugestivního hereckého výkonu – od dikce, přízvuku, postoje, po meziherní nuance sahající do dialogu napsaného Sorkinem. Jeho ústy a řečí těla dostávají Churchillovy projevy vyšší princip, celá jeho práce na filmu zkrátka leží na artistické úrovni té vyšší dívčí. Genialitě těchto (dvou, tří) sekvencí s Winstonovými projevy na druhou stranu ubírá práce střihu, kde se z čtených slov národu stává třetí vypravěčská osoba na koláži zpomalených obrazů Londýňanů, opakovaně smyšlená ptačí perspektiva na rozbombardovanou krajinu Normandie a bůhvíčeho ještě. Co takhle nechat vyznít celý jeden Oldmanův výstup, je fuk, jestli ten do mikrofonu nebo před komorou parlamentu, bez střihu, jednoduše, divadelně, zpříma? Nebyl by efekt hlubší a bolest z další kýčovité rapidmontáže menší?
Wrightovi (vlastně spíš Oldmanovi) se jinak daří definovat tragický tón s jistou dávkou humoru, který je ústy Garyho typicky britský, občas se ale narazí i na povedený gag (focení zdviženého “véčka” ve stylu Gallagherů) nebo mikropříběh s Winstonovou osobní zapisovatelkou, který dá celému tomu válečnému kolosu tolik potřebný osobní rozměr. Duch a atmosféra v civilním obyvatelstvu byl v takto vyhrocených časech poměrně prchavý a Joe, podobně jako Steven Spielberg s Abrahamem, vyzdvihují především sílu mluveného slova, moc rétoriky, z čehož bylo v The King’s Speech téma, které zobrazovalo navenek neschopného monarchu ve velmi civilním světle. Bertie má v Nejtemnější hodině taky co říct, stará se o něj zmiňovaný Mendelsohn, a stejně jako celý zbytek herecké soupisky s postavami Chamberlaina, Halifaxe a generálů jsou koncertem, který je na plátně radost slyšet a vidět. Jsou taky jedním z mála důvodů, proč tuhle předlouhou a ničím nevybočující fresku zhlédnout.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Wright je ve svém nejnovějším filmu odměřený, potlačený, akademický, jeho pohled na historickou figuru je analogií k příliš jednostrannému zobrazení modly, filmově zpomalená britskost stříká kýčem na všechny strany. Jeho postavy nejsou historické karikatury, nýbrž zajímaví, realističtí a lidští vůdci, kteří si na plátně povídají, nadávají a krom nacistického Německa bojují i s tvůrcem samotným – nelze se tak zbavit pocitu, že portrét zrodu zla s protisvětlem přikrčené postavy s doutníkem, která zvrátila průběh nejšílenější události ve sto let starých kronikách, šlo natočit o dost zajímavěji.
ProdukceAnthony McCarten, Eric Fellner a Tim Bevan
Hrají Gary Oldman (Winston Churchill), Lily James (Elizabeth Layton), Ben Mendelsohn (King George VI), Kristin Scott Thomas (Clemmie), Jordan Waller, a další
napsal Adam H.
