Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Paul Thomas Anderson, jeden z nejzajímavějších a nejosobitějších tvůrců americké generace baby boomerů, kteří mají vedle své jmenovky štítek “ověřeno mnoha filmovými klenoty”. Člen skupinky autorů, které je radno ponechat v rohu s psacím strojem, pak jim Annapurnou zafinancovat produkci a po dvou letech se na jejich výsledku v kinosále poťouchle rozplývat. Jeho nový snímek, Phantom Thread, právě letí do české distribuce a ne náhodou budí inspirace v snivě gotických romancích, v mnohovrstevných mysterióznech připomínajících například Kubrickovo Eyes Wide Shut. Tenký led, paralel je tu ale dost. Dvě hodiny zobrazení vztahu nesourodé, přitom všedně odlišné dvojice, který je tu ohlodán na kost v mocenském střetu -- což je téma, kterým se PTA zabývá celý filmový život -- , co se cyklicky opakuje, a tentokráte zase trochu jinak.

Zánik domu Woodcockůrecenze napsal

Adam Hencze

dne 30/1/2018

PTA v mnoha rozhovorech zmiňuje původní vnuknutí nápadu na svůj nový film, při kterém ležel nemocen na lůžku ve svém kalifornském domově – ženat s Mayou Rudolph, která mu v jeho indispozici nosila sendviče a vařila čaje. V tu chvíli, podobně jako Reynolds Woodcock, charakter jeho filmu portrétovaný Danielem-Day Lewisem, pocítil zvláštní slabost a čirou lásku k člověku, který se o něj ve slabé chvíli dokáže postarat. Podle všeho je choroba příležitostí k zastavení vlastních shonů a rozhlížení okolo. Je to moment po ukončené vernisáži, po vydání hudební desky, po prodeji objednaných svatebních šatů, po premiéře třech let kolektivní práce na celovečerním filmu. Dosaďte místo švadlen a modelek skladatele soundtracku, střihače, producenta, herce, a máte hrubý obrázek o myšlenkách, které diváctvu PTA ve Phantom Thread tematizuje. Filmařina je zkrátka tvrdá dřina.

První půli Phantoma měříme na atributech a životních zvyklostech ústředního le grand artiste. Dualitní povahu Woodcocka/Andersona nelze diagnostikovat jako workoholika, spíš jako svobodného tvůrce naprosto oddaného své práci, která je pro něj bytostním posláním – skrz ni zároveň automaticky zapadá do určité společenské vrstvy, se kterou je sžitý tak, že by se ve zbytku svého bytí už nemohl živit jiným způsobem. Totální nasazení v kreativní tvorbě, především v té kolektivní, destruuje v Andersonově mysli rodinné vazby a partnerské vztahy. Woodcock to má jednodušší v tom, že jeho paničky jsou zčásti jeho múzy a částečně jeho milenky. Předmět, který je určen pro foch i rozkoš, kterého je radno se v pravé chvíli zbavit. Okouzlení s uběhlými týdny mizí: ilustruje to hned první zobrazovaná dáma v Reynoldsově společnosti, která ještě obývá zdiva domu Woodcocků, místa, které bude brzo rozloženo na částice nově příchozí personou. Tu potkává Reynolds u snídaně, kterou není radno podceňovat, jak v životě, tak ve filmech Paula Thomase Andersona. Vicky Krieps, která byla záměrně volena jako neokoukaná herečka, tu má fungovat doslova jako nová tvář jak pro Reynoldse, pro Andersona, tak pro diváka, tolik zmlsaného znalostí castingových diářů hollywoodských celebrit. Lidé v sále tak testují její chování společně s Day Lewisem, zároveň se jim odkrývá vrstva po vrstvě z Reynoldsova osobnostního repertoáru a vzniká tak rytmický, vcelku vyrovnaný tenisový match. Vicky je každopádně objev, co půjde ve stopách Katherine Waterson, která čtyři roky zpátky po své “znovupremiéře” v Paulově Inherent Vice (2014) dostala role a možnosti v mnoha velkých blockbusterech. Vicky je uvedena jako žena, co rozbije kolo, co přetne cykličnost Reynoldsova zvyku a svou bezprostředností s umem snad i divácká očekávání.

Herecké obsazení tu využívá typovost do morku kosti. Lewis, matador v oboru metodického přístupu (který po konci natáčení oznámil konec kariéry) tu sdílí prostor v bazálním konfliktu se svým ženským protějškem, který z něj v druhé půli krade pozornost a úspěšně ovládá celý film. A pro pořádek, všechny bitvy pohlaví, ženských postavení a emancipace rovnou smeťme ze stolu, a to nejen kvůli dominanci postavy Reynoldsovy sestry Cyril (neskutečná Lesley Manville), která je tím skutečným “mistrem” v charakterovém trojúhelníku. Ostatně, nadvláda ženy nad mužským géniem se tu zase opakuje z The Master (2012), z Boogie Nights (1997), Inherent Vice (2014) a Punch-Drunk Love (2002). Andersona tohle ale i přes aktuálnost všech #metoo a afér s odlišnými platy pro pohlaví ve stejných sférách zkrátka nezajímá, i když by se to okaté nabízení jinému autorovi mohlo hodit.

Phantom Thread je technicky dějovou vyprázdněností, ve snímku se odehrají cirka tři hlavní události, zbytek stopáže vyvěrá z niter zmiňovaného tria Reynolds-Alma-Cyril. To je autorova poznávací značka – jeho postavy jsou vždy v kuželu světel. PTA postupuje vpřed v pomalém tempu, prakticky bez napětí, v projevech lásky a jejich strastí staví na hitchcockovské lehkosti a její konfliktní pojetí stupňuje s pomocí pevných žánrových pravidel, která jsou v jeho režijní kariéře k vidění málokdy. Zapomeňte na příběhové koláže a mozaiky, tady se jede přísně lineárně a do jisté míry v klasickém filmovém pojetí (i když tu autor trochu švindluje s vypravěčkou). Jde ale o pomalé čekání s vrstvením mikrokonfliktů, čímž lze vlastně popsat definici partnerského vztahu. Teprve po poltergeistové epizodce je jasnější, co má jaká postava pravděpodobně za lubem a jakým způsobem si s nastalou situací poradí. Jakkoliv jsou naše způsoby pro ostatní nesnesitelné, model pasivně agresivního appeasmentu je třeba nahradit jedním z nejlidštějších výmyslů – kompromisem.

Na půdě Británie a jejích kulturních pozůstatků se PTA pohybuje v premiéře, proto se svou gotickou dekonstrukcí nikam nespěchá, rámuje s akademickým puncem statičnosti, přitom si drží svůj styl (za kamerou stál poprvé on sám) – během úvodní desetiminutovky vysekne hned dvě PTA™ jízdy. Pro doručování dialogových bolestí využívá převážně detaily, v nichž se mu daří chytit každý záhyb a pohyb v ústech Manville, každý odstín pohledu Vicky Krieps, každé Reynoldsovo zdvižené obočí. I když se překvapivě často pohybujeme v komických situacích, těžké vzduchoprázdno komnat domu je dusivé, z přibývajících konfrontací partnerského dua často není úniku a výlet do švýcarských Alp je vysvobozující – postavy tady doslova potřebují čerstvý vzduch.

Lewis se tu stylizuje snad nejméně od dob adaptace Kunderovy Lehkosti bytí (1988), místo maniakálního patriarchy z předchozí spolupráce s PTA z There Will Be Blood (2007) je tu nečekaně zranitelná, sobecká osůbka, s fixací na svou mamá a ponořená do života, který se zvenčí jeví jako neudržitelná posedlost. “Pouhý” popis jeho destruktivního/konstruktivního vztahu s Almou je rušen oněmi místy, kdy se Reynolds psychicky a fyzicky vydá (i když se mu musí okolím občas trochu pomoci) a ve kterých se naplno projevují city – ať už jde o metafyzično a nedořešenosti se zemřelou matkou, nebo o silné přilnutí k první pomoci – Almě, která je jeho opatrovatelkou. Ta se v tu chvíli stává instancí svatosti, ve které všechny postavy z Andersonových filmů konečně nachází to, co jim celou dobu scházelo, ať už to je Daniel Plainview, Barry Egan, Frank Mackey, Freddie Quell. Dvacetiletá cesta hledání je v několika mžicích dovršena.

Alma má nejzajímavější podobnost práve se zmiňovaným Freddiem (Joaquin Phoenix, The Master (2012)), který svým vstupem do života Lancastera Dodda (Philip Seymour Hoffman) změnil atmosféru a vrazil do kolotoče vztahů uvnitř mocenské struktury, nad kterou držela ruku Peggy Dodd (Amy Adams).

Analogie těchto postavových trojic je místy téměř doslovná. Reynolds chrlí ta samá slova o porušení vratké nálady v domě. Alma tu je v roli vetřelce, pod křídly svého mistra ale nehledá vyšší princip nebo střechu nad hlavou v nenápadném opatrovnictví. Je to ovšem závěr, ve kterém se Lancaster a Freddie násilně rozdělili, kde se vše mění. Reinkarnace té samé osoby je nyní v Almě schopná události zvrátit a ke katarznímu přijetí využije své vynalézavosti. “Potřebuji ho milovat svým vlastním způsobem”. Staré zvyky jsou minulost a Reynolds s Amlou nalézají černobílo, jing-jang, inverzní metodu, jak dojít ke společné radosti a soužití. V nitru jejich relace se dostáváme do agresivní Aronofskyho matky! (2017), kde pro tvorbu je třeba ničit. Psyché je třeba klidnit a inspirovat fyzickou destrukcí, dostat se uměle do stavu, ve kterém je jeden zranitelný, a tím pádem citový. Scénář do této sféry dobublá ve třetím aktu, který dává celému znění jiný, jasný smysl.

Fakt, že je Reynolds věhlasným módním návrhářem, autorsky pomáhá k zajímavým filmovým konstruktům. Šaty mají v jeho světě silnou metaforickou hodnotu, jsou tu symbolem zdánlivé moci, svým nositelům dávají falešnou sebejistotu, stíhají také samozřejmě ústy různých zákaznic tematizovat krásu. Woodcockovým ženám dávají společenský statut skrze fetiš, se kterým jsou pojena nepsaná pravidla – skvěle to ilustruje scéna se svlékáním spící hraběnky. PTA se na dvou hodinách, které zasazuje do poválečného bezčasí poloviny padesátých let, navíc dotýká minitémat, které dotváří syžetové zasazení – ať už jde o židovskou otázku nebo třídní vrstvení v ekonomicky rozjeté Anglii. Středobodem světa i vztahu je válka a mír, které nalézají dva silní lidé, způsob, jakým mohou praktikovat tak skrytě svatý cit jako je láska.

Phantom Thread je točen dle tvůrčích zvyků na film, scannovaný print je zrnitý v interiérech, kde se děj motá především – každý detail tu má své místo, autorský dohled maximální, i za tou kamerou si Anderson odbyl hvězdnou premiéru. Vizuálně jde o jeden z nejkrásnějších snímků uplynulého roku a výsledný print je nádherou v té klasické filmové formě, obrazem s texturou, s přesným rámováním, s PTA™ pomalými přibližovačkami. Kamera je zároveň živá, sekvence jsou často brány z ruky a i drobné chybky v tracking shotech připomenou, že hned za scénou stojí štáb lidí z masa a kostí (tento pocit je o to silnější po shlédnutí skoro roboticky přesné Darkest Hour). Nelze také opomenout další charakter, kterým je Greenwoodovo skóre, které je na plátně skoro hodinu a půl celkové délky, obrazy s ním splynou ve filmový koncert, s kterým kytarista z Radiohead prezentuje svou zatím nejlepší a nejtypičtější práci se smyčcem a klavírem, jejíž kompozice si nominaci za hudbu zaslouží. Jonny chodil se štábem na promítání dailies a na náladové a rytmické synchronizaci je to hodně znát.
Mistrovství.
AH10

Hodnocení zbytku redakce: