Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Ridley Scott má ve své filmografii vlastně dost černobílou množinu natočených snímků. Jeho skoro až legendární statut s produkcí kultovních filmů v posledních letech vyprchává s nepovedenou vetřelčí recyklací a nepochopenými žánrovými experimenty (například Konzultant (2013) nebo Exodus (2014)). Teď bere Ridley kina útokem s kontroverzním kouskem, který se musel ještě v prosinci, pár dní před svou premiérou ve Státech, z velké části přetáčet (netušící o kampani #metoo a aférou Kevina Spaceyho pravděpodobně nemají internety a tedy ani memohou číst tuto recenzi). Zaskakující Christopher Plummer představuje portrét Jeana Paula Gettyho, nejbohatšího strýčka zvrhlíka skrblíka sedmdesátých let. A není to v případě tohoto snímku on, kdo strká prsty tam, kam nemá.

Sága rodu Gettyůrecenze napsal

Adam Hencze

dne 29/1/2018

Je to Ridley! Z těžko pochopitelných důvodů je totiž na dvouhodinovém dramatu úplně neschopen čehokoliv soudržného a filmově smysluplného, těžko říct, jestli je to zmiňovanými přetáčkami, možná, v Plummerovi ale problém nevisí (i když je soška za vedlejší roli v jeho případě trochu znouzectnost). Jak ale všichni dobře víme, studijní zásahy na poslední chvíli či změny kvůli externí příčině (tady ono #metoo) snadno dokáží filmové dílo totálně rozložit, jak tonálně, tak třeba v herecké kontinuitě – příkladem za všechny je předloňský Rogue One. Ve Všech prachách na tohle trochu dojíždí Michelle Williams, která osciluje mezi neurotickou matkou a představitelkou dosebezahleděné pracující třídy – ansámblové chyby v castingu ale nejsou tou amatérsky míchanou kyselinou, která snímek kompletně rozežírá (i když žehlič problémů Marky Mark je tady duchem taky v jiném filmu). K postavám a hercům se ale ještě dostaneme.
© TriStar Pictures

Všem prachům se z něčího flákání nedostalo žádné dohledové péče, žádného režijního dohledu, jako by se štáb scházel každý den bez vedení a snažil se co nejvěrněji řemeslně rekonstruovat scénu po scéně z hrubě načrtlého scénáře. Snímek má tak vysokou šanci na buzení dojmů jako nepovedená studentská adaptace, která se na jednu stranu pyšní vysokou technickou úrovní a vyvedeným filmařským umem, na druhou stranu po sto dvacet minut nehledá uneseného vnoučka vlivného ropového magnáta, hledá vlastní tón, atmosféru, napětí. Co z toho najde? Nic z toho nenajde!

Místo toho se na všech frontách usíná. Po poslepované úvodní půlhodince, kdy se skáče v prostoročasu víc, než v expozici bourneovských thrillerů, se totiž zasekneme na staré gramofonové desce. Ridley se tu tematicky rochní v ne nezajímavých myšlenkách hodnoty věcí/peněz a hrabošství starých bílých mužů, co nejsou u koryta, ale kteří si ty koryta sami postavili. Papá magnát je personou přinejmenším fascinující a Plummer jí poskytuje víc zdanitelných zranitelných míst, než se z prvních vhledů zdá, což je od monstrózně vypadajícího Spaceyho z prvních trailerů určitě posun správným směrem – Kevova obličejová maska vyvolávala dojem čirého zla, které ale zase umí Spacey dost dobře podat (podle všeho i v reálném životě).
© TriStar Pictures

Patláním se v Xanadu a v problémech Charlieho Fostera Kanea ale dlouhou dobu nestrávíme, i když jeho scény odhalující upozaděné impérium jsou na filmu to rozhodně nejzajímavější -- asi i proto, že se snaží držet faktů -- bohužel, tvůrci věnují maximum (čti minimum) energie popisu úmorně nudného únosu Gettyho třetího jmenovce. Sedmdesátkový Řím a Kalábrie se takhle rychle ještě nikdy neokoukaly. Postavy ve všech sférách onoho zločinu vlastně nevědí, co na plátně vyrábět ve chvíli, když jim filmař nepomůže dalším skokem v čase, a je svým způsobem zvrácená zábava je pozorovat při pomalém tonutí v šílených dialozích a ještě nesmyslnějších skutcích. Děj monstrózně obrací v těch nejméně očekávaných chvílích a to vlastně jen tak mimochodem, předloha dává důraz maličkostem a rozuzlení se vyřeší na bezvýznamných cárech papírů. O to víc mrzí, že prostý smysl matky je neustále emocionálně zrcadlit hrůzu, kterou má divák cítit, a smysl chytače Wahlberga (jeho postava se opravdu jmenuje Chase) je šoférovat tuto paničku z míst A do míst B a ve třetím aktu si podat ten jeden moralizující monolog, kvůli kterému divák dvě hodiny prohřívá sedačku. Charlie Plummer je v roli uneseného vnoučete/synka jediné malé vysvobození, syžet si ho ale v obrazech naneštěstí vybírá dost málo.

Koukání na špatnou ságu rodu Gettyů nebaví nikoho, o to horší je fakt, že na realitě postavená zápletka není nezajímává a postava JP Gettyho určitě alespoň zve ke zkoumání. Proč je z toho tak šíleně neosobní, odfláknutá nuda? A jak píše Spáčilová, po tomhle výsledku se odsunutý Kevin Spacey opravdu může smát z povzdálí, a to doslova nahlas jako blázen. A aby se nezapomnělo – za přeužitou, doslovnou citaci scény s ranní modlitbou ze Scottova patnáct let starého Black Hawk Down další bod dolu. Od českého rozhodčího.
Scott ve svém novém filmu hází nohy na stůl, na každý režijní dotaz odsekává “bugger off!” a balí se do své NORTH FACE™ péřovky, všechny natočené sekvence z legrace tonálně rozhází a ve střižně pak vybírá ta nejnudnější jetí. Ničím jiným si tuhle katastrófu nedokáži vysvětlit, prosím za všechny filmaře světa, příště to nechte udělat někoho, kdo se na to fatálně nevykašle.

Hodnocení zbytku redakce: