Na vidlákovem zapáchajícím středozápadě je situace poměrně vypjatá. Martin McDonagh tam situuje svůj třetí celovečerní snímek, kolem kterého to sviští věštbami o filmových cenách a blahořečením Frances McDormand. A nezapomeňme na poletování zdravé porce kontroverze s politickou (ne)korektností, McDonaghovy světy si zkrátka neberou servítky – stejně jako jeho postavy, psychopati, rasisté, vrazi, manželští násilníci a šílenci. A ještě než se reckou zvedne opona: všechny tyto dohady nad Třemi billboardy jsou naprostá pravda.
RECENZE (AH) — I heard her sing in tongues of silver I heard her cry on a summer storm I loved her, but she did not know it So I don't think about her anymore Now she's gone, and I can't believe it So I don't think about her anymore
If I had a buckskin stallion I'd tame him down and ride away. If I had a golden galleon I'd sail into the light of day If I had your love forever Sail into the light of day-
V písničce hudební legendy Townese Van Zandta se to takhle zpívá a ne náhodou to slyšíme před závěrem stopáže v coverové verzi od Amy Annelle. Celá Zandtova poetika tu podtrhuje romaneskní pohled na jisté zvyklosti filmových žánrů v rámci "country" zasazení: ať už jde o westernové dělení na černobílé hráče s pozicí místního šerifa a ženušky, která hledá pomstu a spravedlnost, nebo oddramatizované existenciální hledání smyslu věcí v roztodivné skupině vedlejších postav, které vzpomene na nezávislý film sedmdesátek a dál, u kterého stáli Scorsese a spol. V McDonaghově poloospalém Ebbingu žije vskutku mágův velký megamix: manžel, který má ze ženušky boxovací pytel, fízl, co mučí negry, nevěrník zahýbající s týnkou ze zoo, trpaslík s toužebným hučením v (hlavě), vidlačka házející molotovy koktejly na policejní stanici. To souvětí by mělo hrubě souhlasit s tím, co se dá ve specifických světech Martina McDonagha čekat, tedy čím se tvůrce navenek blýskal v minulosti. Karikování stereotypů typických pro "malost" amerického maloměsta, jejich stavba do neskutečně bizarních situací kořeněných Coenovským absurdnem. Jak snadné je přehlédnout v nich zajímavější, hlubší významy pod tlustou vrstvou trochu prvoplánového, přesto vysoce zábavného pudingu. Vlastní dogma a zdánlivá pravidla jsou v umču i k porušování, což jsou mantinely, ve kterých to voní nejzajímavěji. Martin to vzal opačným směrem a z obřího bizáru otáčí do klidnějších vod tradičnějšího filmu, ve kterém onen závoj jednobarevných charakterů pomalu ale jistě zvedá. A co jeho zbrusu nové loutkové divadlo spojuje? Přece tři billboardy kousek za tím proklatým Ebbingem.
Vyšetřování bestiální vraždy dcerky v psychologicky izolovaném městečku s prapodivným obyvatelstvem volá po Twin Peaks, specificky trhlá postava Frances McDormand dá vzpomenout na Fargo, neschopné a kovbojské policisty máme z No Country For Old Men. Tři Billboardy ale nejsou snímkem omáží – vlastně se od nich co nejdál distancují a McDonagh si v nich i přes jisté podobnosti drží vlastní, v mnoha směrech unikátní autorský rukopis, ve kterém v porovnání s In Brugges (2008) a Seven Psychopaths (2012) zachází o míle a míle dál. Nejvíc je to znát na postavách, které už netvoří výše zmiňované panoptikum bizáru, ve kterých se setkávají nekoherentní světy, jejichž pravidla jsou běžně slušnému občanovi velkou neznámou. Děj se hýbe díky výbušnému triumvirátu Mildred (Frances McDormand), Dixona (Sam Rockwell) a Willoughbyho (Woody Harrelson), se kterým McDonagh vítězí na všech frontách. Martin nad nimi drží specifický přepínač očekávání a reality, se kterým svůj snímek tematizuje – nikdo se nerodí jako zmrd či dobrák, vše má svou prapůvodní příčinu. V pozadí širokospektrálních sprostých slov, žaludek-zvedajícího násilí a podivných trojúhelníků tu probíhá pečlivá behaviorální studie.
McDonagh si v ní odškrtává todo-list poznámek spjatých s kvalitním dramatickým dílem – od postupně definovaného diváckého očekávání po psychologickou cestu a posun postav. V něm si pomáhá odpustitelným podvodem, když nechá jednu z postav posílat ostatním dopisy, které odkazují do minulosti a poskytují až školácky jednoduchou expozici. Metoda je to v rámci pozice a stylu syžetu funkční a tyhle cheaty Martin zapne jen na chvilku, což je vrubem malým, přesto vrubem. Scénáristicky si jinak Billboardy vypracoval důkladně a sošky kolem téhle předlohy jsou na místě – jde o mnohovrstvé dílo s rasovým podtextem, s úvahou nad kauzálním chování zástupců specifické sociální třídy, metody “oko za oko” a skvěle vystiženého bubáka, se kterým se všichni potýkají trochu jinak – hněvu, který budí další hněv. Tady se dostává na světlo morální dvojznačnost, a to hlavně u (později de facto hlavní) postavy Sama Rockwella, čemuž se vymezuje kritika a což je v rámci toho, co film říká, dost specifické poselství. Martin nezapře divadelní kořeny a jeho metoda hry s živě působící kulisou – konkrétně se samotnými billboardy u silnice – je příkladným využitím symbolu, který během příběhu dostává nové, často nečekané významy a který plní důležitou funkci z pozice vyprávění. Pojmenovat po tom dílo samotné už je tou pomyslnou třešničkou. Divadelnost je i v práci se scénou, v prostředích policejní stanice/westernového saloonu, na travnaté ploše oněch billboardů, je i ve důrazu na herecký koncert, který má k šeptavým projevům na míle daleko.
V rámci velmi křehkých vztahů se autor obloukem vyhýbá rodinám, které jsou v jeho světě dysfunkční a slouží jen jako příčina drtivé většiny nepříjemných následků, neslouží jako řešení. Jde mu skutečně jen o zmiňované trio, které někdy koncem druhého aktu polidšťuje a jehož list černobílých vlastností stabilizuje. Vedlejší charaktery se obrysů z masa a kostí často nedočkají – ilustruje to karikové podání zlotřilého manžela a jeho zookeeper šťabajzny. Ty taky dokazují svou určitou “blbost” patosem, který se jim line z úst – dialog vedený Mildred je naopak vázán vnitřním smyslem a silným morálním kodexem, jen je neustále obalován dost nevybíravým (fuck, cunt, dick) způsobem, díky kterému může divákovi soudržnost ujít. S přijímáním násilného odtržení se tu Mildred a Dixon vypořádají každý po svém a je to právě téma smrti, které rezonuje, otevírá oči a učí o životě. Martin si taky neodpustí jakýsi současný trend dějové nevypočitatelnosti, který ale opět odůvodňuje vyšším smyslem, za kterým se postavy v anti-klimaxovém finále doslova rozjíždějí, tak, jak je to od počátku věků prezentováno o ideji amerického snu. O to víc to funguje, když snímek poruší vlastní pravidla nastolená na první pohled kladnou postavou a úplně tak změní ono poselství, smysl, přesah, chcete-li. Za to jsou body. A Dixon s Mildred metou ze stolů drtivou většinu ostatní, co nám minulý rok přišla na plátna kinosálů.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Unikátní mix černého a bílého humoru, tragédie a komedie. McDonagh hází mrkačky všemi směry, hraje si s westernem a důkladně dvojznačnou charakterovou studií, ve které dostává morálka a schopnost udělat správnou věc čím dál jasnější obrysy. O tom, jestli jsou Tři billboardy jeho nejlepším filmem a podle akademie nejlepším filmem loňského roku, se můžem rozhodnout až na cestě.
ProdukceGraham Broadbent, Peter Czernin a Martin McDonagh
Hrají Frances McDormand (Mildred Hayes), Woody Harrelson (Sheriff Bill Willoughby), Sam Rockwell (Jason Dixon), Abbie Cornish (Anne Willoughby), Caleb Landry Jones (Red), a další
Hodnocení zbytku redakce:
9
7
5
LČ — Mimo mne: ať už kvůli scénáři, který zase McDonagh píše jako hru se všemi spojovátky a šidítky, nebo kvůli míjení, ke kterém mezi mnou a tím filmem bůhvíproč došlo.
napsal Adam H.
