Premisa se pyšní ukázkově vypracovanou trailerovou kampaní, která zaujme nejednoho filmového fandu – esence devadesátkových klišé v ní chyběla, vyčnívala slušně vypadající revenge jízda ve stylu "najdu tě a zabiju tě" díla Liama Neesona. Ještě pořád neokoukaný Dylan O’Brien dostal pro Hollywood typickou pre-production šanci potrénovat bicáky, naleštit vychrtlý pekáč buchet a následně na plátně demonstrovat, jak se rozdávají oboustranné háky islamistickým zlounům. Částečně to tak je – superhrdinské taháky jsou na svých místech, problém je, že Cuesta se svým filmem v podstatě dost klame. Celou hrdinskou motivaci se zavražděnou snoubenkou z plážového resortu využívá jen jako logický posun v ději, nikoliv jako získání charakterového šrámu a vlastnosti, se kterou by se poté mohl divák ztotožnit.
Dylanův Rapp proto projde velmi rychlou proměnou z bezstarostného klučíka se smartphonovou obsesí do zabijácké mašiny, která trpí na vlastní horkou hlavu a dělání všeho, jen ne plnění rozkazů. Vida, důvod k pobití všech strůjců plutoniových neplech je na světě – klišé kaše kompletní cesty protagonisty je hustší s každou další lokací a každým dalším zabitým východňanem. Seznam deus-ex machín a podivných náhod s přibývající stopáží lineárně narůstá. Na přemýšlení není mezi stránkami akčního skriptu čas, což ale očividně nebyl tvůrčí cíl: na pominutí těchto obstrukcí se ale Assassin bere dost vážně a snaží se probudit něco víc, než jen starostlivou sekanici pěstí a kopanců.
Ta totiž funguje dobře – Cuesta dokazuje znalost řemesla a se štábem dokázal vykouzlit několik zajímavých akčních scén. Kinematika a kamerová obratnost nedosáhnou kvalit letošní Atomic Blonde – Cuestova síla je v dávkování agresivních situací v momentech, kdy to divák nejmíň čeká. Klišovitý románek sklouze úplně jinam, než to vypadá, podobně je tomu s nepříjemně drsnou mučící scénou nebo úvodní expozicí na pláži, kde se uvěřitelnost setkává ruku v ruce se skutečností. Inspirace tady plyne z moderních dob, ve kterých jsou případy plážových vrahů s kalašnikovy bohužel smutnou realitou.
Těchto míst osvícení je ale poskrovnu a přímá linka příběhu se dere s průměrnou devadesátkovou logikou a vlastně i atmosférou – bez grandiózního finále to prostě zakončit nejde a jeden by si řekl, že vzduchem letící Nicolas Cage ze Skály je pro tento žánr strop. Není.
Dylan O’Brien život do filmu na první dobrou nevdechuje, prototypu akčního hrdiny se nepodobá fyzicky, ani chováním – jako klučík se v nečekaně silném ansámblu poměrně dost ztrácí. Už ten Charlie Hunnam v letošním Králi Arturovi byl zajímavější volbou. Na fotkách vypadá každopádně slušivě. Taylor Kitch aka Woodrough z druhé série o detektivech z Vinci je nejvšednější definicí záporáka, jakou lze v učebnicích nalistovat – aby toho nebylo málo, jedná se tu o model “bývalý žák gone rogue”. Letošek pro sebe ale i zde krade Keaton, který tu pokračuje ve své znovuzrozené krasojízdě – z ex-navy-seal důstojníka s kšiltovkou a devítkou za opaskem vymačkává maximum a není nic jednoduššího než mu všechny ty smrtonostné chvaty uvěřit. Kaskadéři tady potřeba nebyli.
