Premiéry, 4. únor 2015 01:37 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Wachowských Jupiter vychází, ve finále je ale vyševší, seševší a zaševšíRecenze filmu Jupiter vychází (2015, 128', US)

RECENZE (AH) — Přitom vlastně není proč napravovat - žánrová odbočka v podobě Speed Racera sedla a režijní triptych s Tykwerem aka Atlas Mraků jakbysmet, ačkoliv už tam se dají vypozorovat změny v estetice a celkovém pojetí. To v Jupiterovi vrcholí, a ne v tom dobrém slova smyslu. Jako by Larryho/Lany změna pohlaví předefinovala i jeho/její režijní postupy a vidění - na Jupiter Ascending jsou jasně vidět různé vlivy tvůrčí dvojice a především její nevlivy. Sourozenci si dali extrémně záležet na promakaném universu, do kterého se divák bude chtít vracet a které volá po spin-offech, minisériích a všemožných televizních formátech. Mnohdy jdou do těžce uvěřitelných detailů a vyloženě se v nich rochní, na příběh a motiv samotný ale kašlou. Herecké vedení se režíruje prakticky samo, nemá vůbec co hrát a bere se, stejně jako snímek samotný, smrtelně vážně. Wachowští přehání do červených hodnot ve všech aspektech a snaží se vyprávět jakousi sci-fi pohádku podobnou té z Cloud Atlasu. Jako bonus používají stále ten stejný, několikrát viděný konstrukt, který s každou další recyklací nudí víc a víc. To, u čeho padaly čelisti v Matrixu, to samé, co se v sci-fi epizodce Cloud Atlasu tušilo předem, je zde opět, s šokující přesností.

Hlavní charaktery jsou vždycky nula. Tom Anderson, programátor ve velkokorporátní software firmě, Sonmi~451, naklonovaná servírka v cyberpunkové budoucnosti Neosoulu a Jupiter Jones, ruská uklízečka domů a záchodů na planetě Zemi. Přichází zápletky - Neo je vlastně jenom baterie, kterou sosá armáda botů, co ovládla lidskou rasu, Sonmi~451 je součástí kanibalistického procesu, při kterém se z podřadného druhu lidí vyrábí "mýdlo", hlavní obživní komodita, J-Jones je předurčená královna galaxie, která zjistí, že vesmíru vládnou velkorody a ty "sklízí" jeho humanoidní obyvatele jako zdroj k dlouhověku na jimi nakoupených planetách. Jedním z hlavních motivů Matrixu je vztah Nea a Trinity, v Cloud Atlas epizodce je to vztah Sonmi~451 a jejího zachránce, vojáka Hae-Joo. Jupiter Ascending ukazuje vztah slečny Jones a Cainea, vojáka-zachránce. Neo se v osudové sci-fi trilogii stane tím "jediným" a změní systém (vlastně ne tak docela), Sonmi~451 v Atlasu vyšle poselství a o generace později se stane božstvem. Mila Kunis v aktuálním snímku odmítá vypočítavé sňatky a jako holka od rány ničí konkurenční padouchy a stává se (?) opět myčkou záchodů, i když ve finále "vlastní vesmír". Všechny tři příběhy zní osudově a jsou jím prošpikovány - u prvních dvou to funguje na výbornou, Jupiter je úplně mimo. Proč ne, šlo by vlastně o šíleně přestřelený fanboy sci-fi bonbónek, jehož písmo by mohlo být ryto do žánrových knih. Snad by i obstál, kdyby se ale nebral tak strašně vážně.

Střih neustále skáče z epizodního Chicaga, kde ukazuje skeče typu mytí záchodu "i hate my life", stereotypy ruských přistěhovalců nadávajících do Stalina a Channinga Tatuma, superspeciála s vlčím genomem, co každých deset minut zachraňuje velkoprinceznu univerza. Dynamika je neustále bržděna skoky mezi místy děje a na akci se tu moc nehraje. Pravý opak perfektních gradačních předělů z Atlasu. Necelých dvě stě mega budgetu je vystříleno, jak už tomu u tohoto typu filmů bývá, na efektech. Ty jsou zde mlsem všech počítačových maniaků a lahodou těm všem ostatním. Primárním CGI peklem je bitka mezi mrakodrapy v první třetině snímku, která i přes nepřehlednost ospalého diváka probudí svou perfektní gradací a parádně vytáhne ze sedačky. I přesto, že z většiny funguje víc na papíře, než na plátně. Její další problém je, že je v té první třetině snímku.

Snímku, který trvá dvě hodiny. To vychází na dvacet minut akce a sto minut nudy.

Tento koktejl je zachycen v prazvláštní montáži se sourozenci velkorodu Abrasax (herecky všichni britové). úlisnému slizounovi Douglasovi Boothovi budete chtít vrazit do zubů a nad šeptavým over-the-top projevem Eddieho Redmayna vzpomínat na grimasy jeho Hawkinga (který jde do kin oficiálně až za týden). Svět Wachowských obsahuje i robotické právníky ze Spielbergovy AI Umělé Inteligence a dinosauří mimozemšťany z Mass Effectu. Většina z toho jsou kvazipostavy bez hloubky, jasné motivace a vlastní funkce v příběhu. Redmayne jako hlavní záporná postava přehrává ze všech těch stvoření nejvíc a ve finále přehrává asi i dobře, jako jedinému se to dá odpustit v rámci nějakého "snažení". V Jupiteru si divák totiž nemůže být po velkorodí exkurzi á la Game of Thrones a sekvencí byrokratické satiry jistý vůbec ničím.

Co hůř, hlavní postavy trpí nezajímavostí a neustálé ohrožení jejich života vyniká vniveč, největší zábavou je sledování jejich pádů do všemožných hloubek a obdivování "jak hustě udělaný to je tou kamerou z cuarónovy Gravitace", třetí rozměr prostoru tak stojí za zvážení návštěvy kina. Afektovanost Seana Beana ve včelové scéně vyvolá posměšky nad ním i scénou samotnou a spoiler alert, na konci neumře. Nudit začne i akce samotná, používá neustále stejné postupy - Mila Kunis je někde zavřená a stojí před těžkým rozhodnutím (sňatek, zrušení vlastnictví), jehož faleš je divákovi předem jasná. Tatum do toho někde vesmírně bruslí a likviduje jednoho emzáka za druhým, rychle, aby stihl zastavit nebezpečnou situaci s Milou. Jelikož je film vlastně galaktickou pohádkou, divákovi je výsledek těchto sekvencí jasný. Cílovka je v případě Jupiter Ascending mnohem níž, než to na první pohled vypadá, přitom jde o snímek snažící se o dospělé motivy a narážky. Občasné vtípky nemají přistávací prostor a trpí křečovitostí, stejně jako násilně šroubovaný vztah Kunis-Tatum. Ten je v tom přecpaném mixu už příliš a v žebříčku nejdivnější herecké chemie by nejspíš uspěl. A zdaleka ne jen vinou herců.☞ PINBACKER