Leitch definoval Wickův vizuál s produkčním designem a stylem cool obleků – tuhle vizuální stránku dotahuje v Atomic Blonde ještě o kousek dál, skoro na ni zakládá. Jeho film, odehrávající se na pozadí konce divokých osmdesátých let v studenou válkou načichlém Berlíně je totiž krom špionážní akce především přehlídkou dobového šatníku, osmdesátkové populární hudby a stylizace výrazových prostředků, od nasprejovaných titulků po neonové šílenství, které by i Refn záviděl. Mysleme na The Man From U.N.C.L.E., jen bez těch prďáckých fines a svěží Itálie. Digitální točba tu umožňuje nejen přepáleně odsaturovaný post-grading, ale hlavně nekonečně mnoho pokusů o šílené akční kousky. To je dobře, protože mimo ně nemá Atomic Blonde moc co nabídnout.
Má samozřejmě Charlize Theron, která tu nakopává milion zadnic: Charlizina Lorraine funguje jako extrémně chladná a nepřístupná děva/špiónka/vražedkyně, která ke schlazení od horké akce potřebuje vany plněné modrou a kostkami ledu. Ty pak pro změnu využije ve svém oblíbeném drinku, skrz který pomrkává do Bondova revíru – ale pozor, zdejší lovecká teritoria fungují na jiných principech. Na šarm a vybranou společnost se tu nehraje, film se místo nich točí ve špiónských kruzích, které jsou ale divákovi fatálně ukradené, postrádají napětí a cit v postavách. Theron, její (polo)nahé tělo a dlouhé končetiny navíc zajímají kameru až s přemírou, která s vybudovaným fetišem začne poměrně rychle otravovat.
Dějová překombinovanost s dvojitými a trojitými agenty, přeběhlíky a špiony je přerušována vítanými akčními sekvencemi, na nichž se duo Leitch a Theron vyřádili jak nikde a nebojím se říct, že v jejich kinetice definovali nový typ akční anti-hrdinky, která si vypůjčuje jak z Bournea tak z Wicka. Její samostatná funkčnost a hra je na vysoké úrovni a Theron by v této poloze mohla klidně odprezentovat minisérii, problémem zde je ale timing a příběhová “vata”, která působí jako preludium k další epické mlátící scéně. Takhle se dá de facto zabalit celý snímek, který jakoby čeká na tu jednu nesmyslnou lokaci, kde proběhne snad pětiminutová bojová scéna s neviditelnými střihy, která svou gradací a totální vyčerpaností elaboruje nad jiným druhem fyzického konfliktu dvou postav – a sice na tom, že je zatraceně těžké někoho jen tak “poslat k zemi”. Nevěsta proti šílené osmaosmdesátce, jen celkově plošší a s pečlivým výběrem střevíců a kabátce. Nebýt této sekvence, Atomic Blonde vlastně nestojí za návštěvu kina.
Totiž tam, kde Wick vystřílel desítky nakladačů s vizí odplaty za svého zabitého pejska, tam, kde Bourne vyřídil jednotky agentů s osudovostí své zastřené minulosti, tam Lorraine zabíjí tak nějak mimochodem. Film a jeho hlavní hrdinku nic nemotivuje, plátno je proto takovou plastičtější a méně zajímavou verzí výše zmíněných snímků. Na dvě hodiny stopáže je Atomic Blonde děsivě prázdná a nudná, bez viditelné snahy chopit se snímku jinou formou, provést žánrové typikálie jiným směrem – příležitost s berlínským zasazením a dobrým castingem tu totiž rozhodně byla.
Výčitky tu musí letět na správnou adresu, a to je ta Leitchova – místo řízení filmu se tvůrce baví šílenými kousky kaskadérů, kteří létají vzduchem, sklem, autem a míchá vkusnou, ale přepoužívanou dobovou mixtape s Blondie, Nena, Depeche Mode nebo New Order. Na povrchu to působí "cool", chybí tu ale důvody a postavové kořeny. Kaskadérské Rychle a Zběsile se alespoň bere vážně jen tak z poloviny.
