Dlouho očekávaný origin z dílny DCEU ode dneška útočí na pomyslné Sommě českých kinosálů a je to zteč vskutku velkolepá. Prďáctví femininní ikony polobohyně z Batman Vs Superman staví vysoká očekávání na bedra režisérky Patty Jenkins a celosvětové kritické embargo hype ještě přihřívá (vypršelo až včera ráno). Sto čtyřicet minut původu Diany Prince s nejlepším hudebním tématem historie komiksových filmů začíná a my zkusíme přijít na to, proč to ve výsledku není nic moc revolučního.

No man's landrecenze filmu napsal

Adam Hencze

dne 1/6/2017


Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze filmu
Paní Jenkins se totiž místo nabízející se typické origin komiksovky rozhodla pro multižánrový epic, který na stylizovaném poli první světové války praví nejen o feminismu, ale taky o překvapivě širokém rozsahu témat hloubky lidské povahy na podstavě válečných konfliktů. Její Wonder Woman je ikonickou postavou mesiášského typu, jejíž zjednodušený pohled na svět a bezmyšlenková ochota si nejvíc zavdá se štítonošem týmu Marvel – Kapitánem Amerikou. Právě s jeho prvním filmem sdílí Wonder Woman víc, než jen povahové vlastnosti a kulatou pavézu.

Oba hrdinové začínají ve svých přirozených prostředích, která jsou kouzelným pravidlem oddělená od nám známé skutečnosti – pro Capu to byla druhá světová versus dvacáté první století, Diana se potýká se starověkem Themysciry a filmovou součastností bouřlivého roku 1918. Oba případy si neodpustí humor pramenící z konfliktu pokroku mezi dvěma odlišnými érami – sexy polobohyně má tu výhodu, že nemusela šedesát let mrznout v ledu. Magií ukrytý ostrov Amazonek s jejich tisíciletými znalostmi jsou tím, co poskytuje Dianě myšlenkovou výhodu a unikátní pohled na pozici mužů a žen ve společnosti – unikátní ve výchově homogenní soupiskou obyvatelek ostrova.
© Warner Bros

Na něm v rámci prvního aktu dává Jenkins expoziční prostor hlavním postavám s mrštnými modelkami – budoucí Wonder Woman kreslí od ranného dětství, které poznamenává supermanská touha po něčem vyšším. Skrz dospívací montáž s amazonským výcvikem od cool tety Robin Wright popisuje fungující společenství žen vedené královnou Connie Nielsen: Všechny mluví izraelským akcentem, mají perfektní bicáky a srdíčka na těch správných místech. Taky vypadají uměle, i když pouze na povrchu. O pravidelné konflikty se v ostrovním světě stará dobrosrdečná tvrdohlavost princezny Diany a s klišé se pracuje už na startu – přesto ale filmová Themyscira vypadá a funguje úžasně, nevšedně pojatá animovaná expozice starověku je odpustitelným nutnem a příchod Chrise Pinea na scénu odpálí raketu pěchovanou feromony. Silné karty pleskají o stůl právě zde: Dvojice Gal Gadot/Chris Pine je místním tahounem s fungující chemií, realisticky ukotvenými dialogy a pohlavním jiskřením, kde opět pravidelně brnká na femininní notu. S důvtipem a mírou, recyklovanou v nespočtu dílech minulosti.

Tempo s dějem začnou po vyloďovacím úvodu s první bitkou na plážích stagnovat v trailerovém Londýně dvacátých let, kde hlavní roli přejímá politická korektnost s charakterem sekretářky, Dianino jednosměrně černobílé vidění a greenscreeny, které překlíčovali pražští kolegové v postprodukci UPP. Strnulosti britské epizodky paradoxně nepřidá opakování paralelního střihu do linky s Danny Hustonem aka Ludendorffem, který chystá k vyhlášení míru mezi koalicí Dohody a Ústředními mocnostmi teroristické překvapení. Budova záporáka tu má pevné základy, přesto jeho skutky dají mnohem větší smysl až po Aresově výkladu systému skryté hry, tedy v poslední kapitole. Jsme ale v komiksovce a tohle je součást žánru. Z plnokrevného, vizuálně opojného originu řeckého souostroví se stává týmová komedie, která v nedobrovolném vyběru partičky neohrožených počítá s jistou dávkou klišé: Skota, co pije a zpívá (Spud), belgického Indiána s tajemstvím, amerického špiona a ottomanského herce s puškou.
© Warner Bros

Tady začíná svědět délka stopáže – z nastřelených dvou hodin a dvaceti minut je jasné, že jsme pořád teprve v počátku a podhoubí je třeba ladit. Vedlejší postavy nemají kromě časoprostorových pojítek jednotlivých epizod žádnou jinou funkci, povětšinou ukážou prstem, kam je třeba cílit útok nebo přehodit výhybku. Rozhodnutí nechat duo Gadot/Pine beznadějně pochodovat do zákopového inferna ve stylu hobitů proti Mordoru by bylo lepší rozhodnutí. Snesitelnost ještě ujde, neboť akt v hlavním městě Británie nabídne plno menších/větších rozptýlení v podobě akčních epizodek nebo málo/akorát vtipných gagů.

Na evropském kontinentu se na scénu konečně dostaví akční řežba, která má chytrý, nápaditý a tolik potřebný ikonický charakter. Wonder Woman se v ní dostává vrcholu své budované podstaty, to když se rozhodne místo prolézání zákopů vylézt do no man's landu prorazit frontu. První ukázka brnění, zpomalovačky se šplháním po žebříku s opodstatněním. Od snímku se snyderovskou kinematikou digitálního pekla války světů by jeden těžko čekal moment, který chladnou logikou ospravedlní přestřelku dvou armád – Wonder Woman se postará o funkční a jednoznačně nejlepší moment snímku. Gal Gadot štítem odrážející dělostřeceký granát jako jediná žena v místě, které je nikoho (žádného muže), je novou, nevšední definicí přirovnání badass. Heinbergův scénář měl ale po tomhle několikasekvenčním střetu skončit, nebo zatočit jinam.

Přes vydařený románek ústřední dvojice se začne hlásit přepálená délka, která ve finální konfrontaci s al-Asadem Ludendorffem těžce ztrácí dech a diváka frustruje extrémní, over-the-top digi-akcí, při které po sobě bozi metají blesky a tanky. Na papíře to stále zní dobře, výsledkem je hluboký povzdech nad tím, že Warneři nechali takhle rozjetý film doplout do snyderovských bažin – finále je spíš než propadák počítačovou mlátičkou bez napětí. Doposud existující logika dostává slušnou nakládačku. Na kordy jsou tady bytosti doslova z jiného světa a jejich vychtěný souboj neurčitým způsobem degraduje jinak konečně kvalitně odvedenou práci ze zoufalství propadajících dílen DCEU/Warnerů. Motivace rozkmotřelých superpostav je třeba ukojit, na druhou stranu výběr zakončení určitě obsahoval i lepší scénáře. Komiksový blockbuster za stovky milionů dolarů si ale o přehnaně velkolepou tečku říká – asi to prostě muselo být. I když nemuselo.
Diana Prince klátí první světovou! Wonder Woman je určitě prozatimní filmový lídr DCEU počinů, charismatická dvojice Pine/Gadot společně s kvalitním řemeslem bojují proti machinačním zásahům studia a šílenému závěrečnému digibordelu – obojí snímek kazí víc, než cokoliv jiného. Přestřelená stopáž s šíleně nesmyslnou finální dvacetiminutovkou zraňují nevšední komiksový origin, který má všech pět pohromadě, fungující vnitřní logiku, ikonické akční sekvence a nečekané přesahy do úvah o povaze bytí ve válečných stavech. Wonder Woman za komiksovou barevností skrývá nečekaně temné odstíny lidské povahy a konečně nejlepší hudební téma ze všech komiksáren dohromady. Nakročeno bylo tentokrát opravdu dobře, ve střižně toho mělo zůstat daleko víc.
6

Hodnocení zbytku redakce:

JB
7
Škoda těch ohraných oblouků končících vždycky v povinném CGI bahýnku. Wonder Woman je totiž kromě zrůdného digifinále první opravdu procítěný DCEU film, první nesnyderovina, i navzdory tomu, že na povrchu je jí náležitě zcákána. Uvnitř tepe uvědomělejší srdce a (i když teď banalizuju) vládne jemnější ženská ruka. Po dosavadní zmatené rádoby emotivnosti je to svěží a Wonder Woman tím neustále příjemně překvapuje. Dvojice Gadot/Pine je k sežrání a prodává skrze vynikající kulturní konflikt všechno, co film prodat potřebuje. Je vážně škoda, že závěr nedostal umírněnější podobu, ale s tím se holt ve velkorozpočtové komiksárně musí počítat. Nebýt toho, jdu i na 8/10. DCEU konečně má na kontě opravdu solidní film. A je dobře, že zrovna tenhle.