Jelikož je LEGO® Batman film prozatím druhým (třetí se momentálně někde ve studiích renderuje) průkopníkem audiovizuálního díla doslova a do písmene postaveném na celosvětově proslulé značce plastových stavebnic, srovnání s premiérovou "jedničkou" se těžko vyhne a vzhledem k předchůdcově vyšší jakosti se o to hůře obhajuje. Postrádá totiž místo, kde v LEGO® PŘÍBĚHU končí přetékající legrace s všudypřítomnou záplavou pestrobarevných digitálních kostiček a začíná promyšlený přesah do reality (opět doslova). Chris McKay, mimojiné tvůrce Robot Chicken, z tři roky starého průkopníka extrahuje návod na porcování agresivní zábavy, nabroušené, padající hlášky a prďácké postavy – tvoří tím slepenec, ve kterém střídavě spíná do turbo módu a letí s ním batstíhačkou kupředu. Žijeme v době, kdy se slovo LEGO zařadí jako subžánr digitálně animovaného filmu? Drapáku, vpřed! Kompjútre, sleduj!
© 2016 Freeman Entertainment
Analogicky k předchozímu snímku se i v aktuální instanci dostaneme do epických soubojů dobra se zlem – tentokrát se mezi sebou melou zpravidla dva typy filmových značek. Populárně zavedené DC je na kordy s největšími filmovými zlouny a Jokerem, který mění strany a dostává o něco málo víc prostoru než jeho hraný ekvivalent Jared Leto (pořád ale třetinu toho, co Heath Ledger). Oním kopáním za různé týmy a rodiny se film zaobírá víc, než se čekalo – Batman/Bruce Wayne má zkrátka tak trochu existenciální krizi a jeho superhrdinští kumpáni mu v sebenalezení identity nijak zvlášť nepomáhají. Přimíchejte do této směsi přehnanou akci plnou superhrdinských hraček, cool gadgetů s šíleného množství odkazů s ironickými úšklebky a máte docela jasnou představu. Sebevykrádání má v jednadvacátém století nové jméno, které začíná na "i".
Oba LEGO snímky sdílí komoditu, která je v nově povýšena na ještě vyšší úroveň – totiž silné spoléhání na filmovou intertextualitu. Jednoznačně nejzábavnější postava z "jedničky" s "first try!" hláškou obhajovala s ostatní filmovou míšenkou svou přítomnost na základě prostého důvodu existence v rámci jedné ze stovek druhů stavebnic. Nyní jde o něco jiného, McKay staví na silném, současně hojně skloňovaném kultu opláštěného fantoma, bez jehož znalosti bude divácká zábava, vězte nebo ne, minimálně poloviční. Svět LEGO universa to má v tomhle ohledu až děsivě jednoduché, díky systému práv a značek totiž může de facto využít jakoukoliv existující popkulturní postavu a díky tomu zahrát na strunky emocionálních referencí, které jsou ve vztahu diváka a jeho cinefilní pamětí obzvlášt silné. Kdo se vnitřně nezaraduje, když se na plátně objeví Gandalf, popřípadě Sauron? Batman sám je toho zajímavým příkladem – svůj polyvýskyt využívá k cynickým komentářům na téma "kdo natočí příští Batman film?", "kdo mě bude hrát?", "Suicide Squad smrdí" a "Nolan byl super, Burton dobrej, Schumacher horší a pokusy z šedesátek WTF?". Dětští diváci tady primární cílovkou rozhodně nejsou.
© 2016 Freeman Entertainment
Batman tento fenomén značkových výpůjček demonstruje na partě zloduchů, které musí hrdina ve finále porazit (opět kousavý gag o Suicide Squad použitý už asi na pátý způsob). Ta sestává ze všech velkých filmových trademarků, od Voldemorta, Saurona, agentů Smithů přes King Konga až po fajnšmejkerské Daleky z Doctora Who. Skloňování popkulturních pojmů hraničí s jejich exploatací a bez jejich znalosti přestávají gagy dávat větší smysl. Jejich sypání je nezastavitelné – tempo kvílí nastavené v červených hodnotách, vražedně nastartovaná mašinérie se nekompromisně žene kupředu a častokrát renderuje až příliš mnoho pixelů a akcí zároveň, ztrácení ve zběsilé kresbě je tak na denním pořádku. Přehnaná kinetika tak ve finální válce světů zastíní i postavy s dějem, kde se najednou pospíchá a musí se prostřednictvím "mluvící kostky" vše důkladně vysvětlovat.
Postavy jsou přitom paradoxně v rozloze hraných filmů "nejbatmanovější" – z těch novějších určitě. Těžko říct, jestli se pohlaváři ve studiích tak trochu nechytají za hlavy za funkční provedení a scénář, který se v animáku klidně "zfoukne" za hodinu čtyřicet versus bezmála tříhodinové director's cuts Zacka Snydera s haprujícími dějovými linkami, stamilionovými budgety a funkčním dějem až v prodloužené bluray edici. Výsledkem této nerovnice ale je, že McKay stvořil takového Batmana, jakého všichni chceme – charismatického, vtipného a šíleně ujetého. Jen se v těch všech epicky kostičkových bitvách na úkor děje dost ztrácí.
Analogicky k předchozímu snímku se i v aktuální instanci dostaneme do epických soubojů dobra se zlem – tentokrát se mezi sebou melou zpravidla dva typy filmových značek. Populárně zavedené DC je na kordy s největšími filmovými zlouny a Jokerem, který mění strany a dostává o něco málo víc prostoru než jeho hraný ekvivalent Jared Leto (pořád ale třetinu toho, co Heath Ledger). Oním kopáním za různé týmy a rodiny se film zaobírá víc, než se čekalo – Batman/Bruce Wayne má zkrátka tak trochu existenciální krizi a jeho superhrdinští kumpáni mu v sebenalezení identity nijak zvlášť nepomáhají. Přimíchejte do této směsi přehnanou akci plnou superhrdinských hraček, cool gadgetů s šíleného množství odkazů s ironickými úšklebky a máte docela jasnou představu. Sebevykrádání má v jednadvacátém století nové jméno, které začíná na "i".
Oba LEGO snímky sdílí komoditu, která je v nově povýšena na ještě vyšší úroveň – totiž silné spoléhání na filmovou intertextualitu. Jednoznačně nejzábavnější postava z "jedničky" s "first try!" hláškou obhajovala s ostatní filmovou míšenkou svou přítomnost na základě prostého důvodu existence v rámci jedné ze stovek druhů stavebnic. Nyní jde o něco jiného, McKay staví na silném, současně hojně skloňovaném kultu opláštěného fantoma, bez jehož znalosti bude divácká zábava, vězte nebo ne, minimálně poloviční. Svět LEGO universa to má v tomhle ohledu až děsivě jednoduché, díky systému práv a značek totiž může de facto využít jakoukoliv existující popkulturní postavu a díky tomu zahrát na strunky emocionálních referencí, které jsou ve vztahu diváka a jeho cinefilní pamětí obzvlášt silné. Kdo se vnitřně nezaraduje, když se na plátně objeví Gandalf, popřípadě Sauron? Batman sám je toho zajímavým příkladem – svůj polyvýskyt využívá k cynickým komentářům na téma "kdo natočí příští Batman film?", "kdo mě bude hrát?", "Suicide Squad smrdí" a "Nolan byl super, Burton dobrej, Schumacher horší a pokusy z šedesátek WTF?". Dětští diváci tady primární cílovkou rozhodně nejsou.
Batman tento fenomén značkových výpůjček demonstruje na partě zloduchů, které musí hrdina ve finále porazit (opět kousavý gag o Suicide Squad použitý už asi na pátý způsob). Ta sestává ze všech velkých filmových trademarků, od Voldemorta, Saurona, agentů Smithů přes King Konga až po fajnšmejkerské Daleky z Doctora Who. Skloňování popkulturních pojmů hraničí s jejich exploatací a bez jejich znalosti přestávají gagy dávat větší smysl. Jejich sypání je nezastavitelné – tempo kvílí nastavené v červených hodnotách, vražedně nastartovaná mašinérie se nekompromisně žene kupředu a častokrát renderuje až příliš mnoho pixelů a akcí zároveň, ztrácení ve zběsilé kresbě je tak na denním pořádku. Přehnaná kinetika tak ve finální válce světů zastíní i postavy s dějem, kde se najednou pospíchá a musí se prostřednictvím "mluvící kostky" vše důkladně vysvětlovat.
Postavy jsou přitom paradoxně v rozloze hraných filmů "nejbatmanovější" – z těch novějších určitě. Těžko říct, jestli se pohlaváři ve studiích tak trochu nechytají za hlavy za funkční provedení a scénář, který se v animáku klidně "zfoukne" za hodinu čtyřicet versus bezmála tříhodinové director's cuts Zacka Snydera s haprujícími dějovými linkami, stamilionovými budgety a funkčním dějem až v prodloužené bluray edici. Výsledkem této nerovnice ale je, že McKay stvořil takového Batmana, jakého všichni chceme – charismatického, vtipného a šíleně ujetého. Jen se v těch všech epicky kostičkových bitvách na úkor děje dost ztrácí.
