Clint Eastwood má čich na hrdinské příběhy s puncem neskrývané americké adorace a zároveň v přímé konfrontaci s některým z jejích neduhů, ať už etnických, nebo historických. Ve svém nejnovějším filmu létá s pilotem Sullenbergerem nad New Yorkem a rozehrává černobílou hru dobrých proti zlým s fotografováním na IMAX kamery. Kdy to má premiéru na Brodwayi? Nechme se překvapit, Tom Hanks si prozatím může do svého hereckého repertoáru zařadit dalšího kapitána.
RECENZE (AH) — Přípomínky hrdinských skutků jsou bezpochyby jedním z těch divácky vděčnějších filmových žánrů – občas se u nich ale nabízí otázka, jsou–li vlastně potřebné. Nestačí sama udaná skutečnost podložená výpovědí svědků, rozhovory s protagonisty, internetovou tsunami s memy z 9gagu a celosvětovou mediální masáží? Co nutí ke kečupově sociálnímu chvalozpěvu na (ne)obyčejné Američany sedm let po (ne)slavné události? U Sullyho tyto otázky vyvstanou hned několikrát, Eastwood v něm evidentně nemá příliš vyprávěcího materiálu – leteckou havárii se šťastným koncem z roku 2009 má totiž v živé paměti ještě většina z nás. Její všeobecně známý happyend tak nutí tvůrce k dramatizaci jiné části příběhu, a to vyšetřování letecké komise, která hází nebohému pilotovi hned několik klacků pod nohy. Mnohem popisnější název snímku by tak byl “dva rozhněvaní muži, dva nepochopení muži a jedna nejistá žena”.
Frikci mezi “hrdinou z lidu”, kterému se po nečekaně hladkém přistání dostává objetí a polibků od náhodných příslušníků pracující třídy, a přezlou trojicí FAA komise si Eastwood vysloveně užívá, dává jí maximální prostor a přehrává ji do rovin ze školních lavic (sama komise se včera v reakci na snímek ohledně filipiky rozzlobeně ozvala skrze americká média). Clint jednoduše patří do staré školy a sebemenší zaváhání nad morálkou rozhodnutí přirozeného amerického supermana (povolání pilota letadla určitě pomáhá) tak musí hned několikrát smést ze stolu a ve vzduchu visící překrucování reality mu evidentně nevadí – snad i proto neskrývá veřejnou podporu Donalda Trumpa. Vraťme se k syžetu: pomineme–li bádání v osamělých hotelech velkého jablka, běhání skrz temné ulice v teniskách od New Balance, předůkladné šetření Sullyho rozhodnutí a samotnou (velice atmosférickou) rekonstrukci nehody, zbude do přelíčení vklíněná montáž pilotovy plačtivé "ženy na telefonu" a vzpomínkové koláže jeho leteckých začátků při západu slunce. Po seškrtání několika přeslazeně bonboniérových sekvencí navštíví scénář onu osudnou dvouminutovku na hodině a půl vhodně zvolené stopáže hned několikrát a pokaždé si vybere jiný úhel. Použitá metoda umožní chytré dávkování informací z nehody, které jsou veřejnosti známé, a proto nedramatické – demonstrují tak "pouhý" filmařský um tvůrce, který Eastwoodovi jak známo nechybí. Sully nemá potenciál tahat kapesníčky nebo nadšením vyskakovat ze sedačky – používá moderní filmařinu k dokumentárnímu popisu události a k neskrývané adoraci lidskosti vmanifestované do hrdiny v kabině. Chybí mu konflikt, vrstevnatost i přesah – věci, na kterých hrdinové Eastwoodových filmů stáli a díky kterým má tvůrce ve své režijní filmografii klenoty jako Million Dollar Baby či Gran Torino.
S otevřením nepříjemné alkoholové otázky si zkušenější divák určitě vzpomene na Flight s Denzelem Washingtonem, který k de facto identickému tématu přistupuje dramatičtěji. Uvnitř trupu letadla si vybavíme Greengrassův United 93, na jehož dokumentaristickou ostrost a dechberoucí závěrečnou desetiminutovku Sully jednoduše nemá – jeho příběh skončil happyendem s nepopiratelným důkazem o správnosti jednání kapitána letadla. Ani jedno ale Eastwoodovi nestačí, na scénu musí ještě zavolat opravdového kapitána Sullenberga, jeho přeživší posádku a sehrát s nimi pro kameru typicky americké divadélko. Na projekci jsme dostali knížku, bude příště i lístek do divadla? Havárie a její následná záchranná operace je snímána realistickou optikou, která díky IMAX kamerám konečně vynikne – jinak jde totiž o kompoziční konfrontaci výslechových místností ála The Social Network, Sullyho jogging v zimním New Yorku ála Casey Neistat a dvou epických mustážů, které jsou i přes nejistotu majitelů neustále příkladně učesány. Proto čekejte obří detaily na obličeje Hankse a Eckharta, jejichž neustálá přítomnost na superobřím plátně hraničí od nenápadného vyrušování k nepatřičnosti. Snad v tom byl záměr vhledu do nitra postav, který byl pravděpodobně i v katastrofických představách ála 9/11 – ty prožíváme v Sullyho subjektivnu a díky nim je nám jasné, že kapitánovo rozhodnutí zvolit Hudson místo toho zatraceného LaGuardia zachránilo nejen těch 155 duší na palubě. Dýchá díky tomu i nespočet dalších na zemi Manhattanu, mezi jehož mrakodrapy mohl rodák z Texasu klidně kličkovat, kdyby se uchýlil k odvážnějšímu manévrování. Hanks se v nočních můrách umí svraštit tak, jak to umí jen on. V roli Hanks/Sully je jako pilot ve vodě, ostatně Tom má kapitánské role v krvi – ať už ze Saving Private Ryan, Apollo 13 nebo z Kapitána Phillipse (doslova). Jeho nejistá civilnost sdílí polohu, jehož obyčej přebírá i Eckhart, a na oba se tak dobře dívá, komise dětinsky přehrává a na konci všichni zatleskají; standing ovation, kterou za kamerami řídí neviditelná ruka Clinta, který měl pro tentokrát příliš tunelové vidění.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Velkoformátová faktická vyprázdněnost s přesladkou adorací, černobílým viděním a parádně provedenou rekonstrukcí nehody se šťastným koncem, která by v devadesáti devíti případech ze sta skončila smrtí 155 pasažérů. Eastwood ale oproti své předchozí tvorbě doručuje chladné drama bez dramatizace a bez emocí – jako chytře vykonstruovanou skládanku, která oslavuje lidskost a snad až příliš horlivě ukazuje prstem. Od mistra čekáme víc.
Hrají Tom Hanks (Chesley 'Sully' Sullenberger), Aaron Eckhart (Jeff Skiles), Laura Linney (Lorraine Sullenberger), Anna Gunn (Dr. Elizabeth Davis), Autumn Reeser (Tess Sosa), a další