Přípomínky hrdinských skutků jsou bezpochyby jedním z těch divácky vděčnějších filmových žánrů – občas se u nich ale nabízí otázka, jsou–li vlastně potřebné. Nestačí sama udaná skutečnost podložená výpovědí svědků, rozhovory s protagonisty, internetovou tsunami s memy z 9gagu a celosvětovou mediální masáží? Co nutí ke kečupově sociálnímu chvalozpěvu na (ne)obyčejné Američany sedm let po (ne)slavné události? U Sullyho tyto otázky vyvstanou hned několikrát, Eastwood v něm evidentně nemá příliš vyprávěcího materiálu – leteckou havárii se šťastným koncem z roku 2009 má totiž v živé paměti ještě většina z nás. Její všeobecně známý happyend tak nutí tvůrce k dramatizaci jiné části příběhu, a to vyšetřování letecké komise, která hází nebohému pilotovi hned několik klacků pod nohy. Mnohem popisnější název snímku by tak byl “dva rozhněvaní muži, dva nepochopení muži a jedna nejistá žena”.
Frikci mezi “hrdinou z lidu”, kterému se po nečekaně hladkém přistání dostává objetí a polibků od náhodných příslušníků pracující třídy, a přezlou trojicí FAA komise si Eastwood vysloveně užívá, dává jí maximální prostor a přehrává ji do rovin ze školních lavic (sama komise se včera v reakci na snímek ohledně filipiky rozzlobeně ozvala skrze americká média). Clint jednoduše patří do staré školy a sebemenší zaváhání nad morálkou rozhodnutí přirozeného amerického supermana (povolání pilota letadla určitě pomáhá) tak musí hned několikrát smést ze stolu a ve vzduchu visící překrucování reality mu evidentně nevadí – snad i proto neskrývá veřejnou podporu Donalda Trumpa. Vraťme se k syžetu: pomineme–li bádání v osamělých hotelech velkého jablka, běhání skrz temné ulice v teniskách od New Balance, předůkladné šetření Sullyho rozhodnutí a samotnou (velice atmosférickou) rekonstrukci nehody, zbude do přelíčení vklíněná montáž pilotovy plačtivé "ženy na telefonu" a vzpomínkové koláže jeho leteckých začátků při západu slunce.
© 2015 Freeman Entertainment Inc.
Po seškrtání několika přeslazeně bonboniérových sekvencí navštíví scénář onu osudnou dvouminutovku na hodině a půl vhodně zvolené stopáže hned několikrát a pokaždé si vybere jiný úhel. Použitá metoda umožní chytré dávkování informací z nehody, které jsou veřejnosti známé, a proto nedramatické – demonstrují tak "pouhý" filmařský um tvůrce, který Eastwoodovi jak známo nechybí. Sully nemá potenciál tahat kapesníčky nebo nadšením vyskakovat ze sedačky – používá moderní filmařinu k dokumentárnímu popisu události a k neskrývané adoraci lidskosti vmanifestované do hrdiny v kabině. Chybí mu konflikt, vrstevnatost i přesah – věci, na kterých hrdinové Eastwoodových filmů stáli a díky kterým má tvůrce ve své režijní filmografii klenoty jako Million Dollar Baby či Gran Torino.
S otevřením nepříjemné alkoholové otázky si zkušenější divák určitě vzpomene na Flight s Denzelem Washingtonem, který k de facto identickému tématu přistupuje dramatičtěji. Uvnitř trupu letadla si vybavíme Greengrassův United 93, na jehož dokumentaristickou ostrost a dechberoucí závěrečnou desetiminutovku Sully jednoduše nemá – jeho příběh skončil happyendem s nepopiratelným důkazem o správnosti jednání kapitána letadla. Ani jedno ale Eastwoodovi nestačí, na scénu musí ještě zavolat opravdového kapitána Sullenberga, jeho přeživší posádku a sehrát s nimi pro kameru typicky americké divadélko. Na projekci jsme dostali knížku, bude příště i lístek do divadla?
© 2015 Freeman Entertainment Inc.
Havárie a její následná záchranná operace je snímána realistickou optikou, která díky IMAX kamerám konečně vynikne – jinak jde totiž o kompoziční konfrontaci výslechových místností ála The Social Network, Sullyho jogging v zimním New Yorku ála Casey Neistat a dvou epických mustážů, které jsou i přes nejistotu majitelů neustále příkladně učesány. Proto čekejte obří detaily na obličeje Hankse a Eckharta, jejichž neustálá přítomnost na superobřím plátně hraničí od nenápadného vyrušování k nepatřičnosti. Snad v tom byl záměr vhledu do nitra postav, který byl pravděpodobně i v katastrofických představách ála 9/11 – ty prožíváme v Sullyho subjektivnu a díky nim je nám jasné, že kapitánovo rozhodnutí zvolit Hudson místo toho zatraceného LaGuardia zachránilo nejen těch 155 duší na palubě. Dýchá díky tomu i nespočet dalších na zemi Manhattanu, mezi jehož mrakodrapy mohl rodák z Texasu klidně kličkovat, kdyby se uchýlil k odvážnějšímu manévrování. Hanks se v nočních můrách umí svraštit tak, jak to umí jen on. V roli Hanks/Sully je jako pilot ve vodě, ostatně Tom má kapitánské role v krvi – ať už ze Saving Private Ryan, Apollo 13 nebo z Kapitána Phillipse (doslova). Jeho nejistá civilnost sdílí polohu, jehož obyčej přebírá i Eckhart, a na oba se tak dobře dívá, komise dětinsky přehrává a na konci všichni zatleskají; standing ovation, kterou za kamerami řídí neviditelná ruka Clinta, který měl pro tentokrát příliš tunelové vidění.
Frikci mezi “hrdinou z lidu”, kterému se po nečekaně hladkém přistání dostává objetí a polibků od náhodných příslušníků pracující třídy, a přezlou trojicí FAA komise si Eastwood vysloveně užívá, dává jí maximální prostor a přehrává ji do rovin ze školních lavic (sama komise se včera v reakci na snímek ohledně filipiky rozzlobeně ozvala skrze americká média). Clint jednoduše patří do staré školy a sebemenší zaváhání nad morálkou rozhodnutí přirozeného amerického supermana (povolání pilota letadla určitě pomáhá) tak musí hned několikrát smést ze stolu a ve vzduchu visící překrucování reality mu evidentně nevadí – snad i proto neskrývá veřejnou podporu Donalda Trumpa. Vraťme se k syžetu: pomineme–li bádání v osamělých hotelech velkého jablka, běhání skrz temné ulice v teniskách od New Balance, předůkladné šetření Sullyho rozhodnutí a samotnou (velice atmosférickou) rekonstrukci nehody, zbude do přelíčení vklíněná montáž pilotovy plačtivé "ženy na telefonu" a vzpomínkové koláže jeho leteckých začátků při západu slunce.
Po seškrtání několika přeslazeně bonboniérových sekvencí navštíví scénář onu osudnou dvouminutovku na hodině a půl vhodně zvolené stopáže hned několikrát a pokaždé si vybere jiný úhel. Použitá metoda umožní chytré dávkování informací z nehody, které jsou veřejnosti známé, a proto nedramatické – demonstrují tak "pouhý" filmařský um tvůrce, který Eastwoodovi jak známo nechybí. Sully nemá potenciál tahat kapesníčky nebo nadšením vyskakovat ze sedačky – používá moderní filmařinu k dokumentárnímu popisu události a k neskrývané adoraci lidskosti vmanifestované do hrdiny v kabině. Chybí mu konflikt, vrstevnatost i přesah – věci, na kterých hrdinové Eastwoodových filmů stáli a díky kterým má tvůrce ve své režijní filmografii klenoty jako Million Dollar Baby či Gran Torino.
S otevřením nepříjemné alkoholové otázky si zkušenější divák určitě vzpomene na Flight s Denzelem Washingtonem, který k de facto identickému tématu přistupuje dramatičtěji. Uvnitř trupu letadla si vybavíme Greengrassův United 93, na jehož dokumentaristickou ostrost a dechberoucí závěrečnou desetiminutovku Sully jednoduše nemá – jeho příběh skončil happyendem s nepopiratelným důkazem o správnosti jednání kapitána letadla. Ani jedno ale Eastwoodovi nestačí, na scénu musí ještě zavolat opravdového kapitána Sullenberga, jeho přeživší posádku a sehrát s nimi pro kameru typicky americké divadélko. Na projekci jsme dostali knížku, bude příště i lístek do divadla?
Havárie a její následná záchranná operace je snímána realistickou optikou, která díky IMAX kamerám konečně vynikne – jinak jde totiž o kompoziční konfrontaci výslechových místností ála The Social Network, Sullyho jogging v zimním New Yorku ála Casey Neistat a dvou epických mustážů, které jsou i přes nejistotu majitelů neustále příkladně učesány. Proto čekejte obří detaily na obličeje Hankse a Eckharta, jejichž neustálá přítomnost na superobřím plátně hraničí od nenápadného vyrušování k nepatřičnosti. Snad v tom byl záměr vhledu do nitra postav, který byl pravděpodobně i v katastrofických představách ála 9/11 – ty prožíváme v Sullyho subjektivnu a díky nim je nám jasné, že kapitánovo rozhodnutí zvolit Hudson místo toho zatraceného LaGuardia zachránilo nejen těch 155 duší na palubě. Dýchá díky tomu i nespočet dalších na zemi Manhattanu, mezi jehož mrakodrapy mohl rodák z Texasu klidně kličkovat, kdyby se uchýlil k odvážnějšímu manévrování. Hanks se v nočních můrách umí svraštit tak, jak to umí jen on. V roli Hanks/Sully je jako pilot ve vodě, ostatně Tom má kapitánské role v krvi – ať už ze Saving Private Ryan, Apollo 13 nebo z Kapitána Phillipse (doslova). Jeho nejistá civilnost sdílí polohu, jehož obyčej přebírá i Eckhart, a na oba se tak dobře dívá, komise dětinsky přehrává a na konci všichni zatleskají; standing ovation, kterou za kamerami řídí neviditelná ruka Clinta, který měl pro tentokrát příliš tunelové vidění.
