Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Celosvětové turné “jezdců” pokračuje v Jon Chuově vizi technologické přítomno–budoucnosti, ve které si své “cool” zachovává hollywoodský herecký výběr s křečí a nezájmem, jaký se jen tak nevidí.

THE HORSEMEN: ASSEMBLE. Spoiler: Bába je šéf.recenze napsal

Adam Hencze

dne 16/6/2016

Proti kouzelnickým heist jednohubkám nic nemám, opravdu. Dannyho parťáci konkrétní žánr tak trochu sami o sobě definují a proto zároveň plní s perfekcí a grácií – z plánování triků a lstí předvedou divákovi tak akorát, našponují to neodolatelným charismatem, šviháckým stylem, přesnými režijními vektory a na dort dostanou pomyslnou třešeň s obratně provedenou the turn (zdraví deset let stará The Prestige). Jestli je ale jejich žánrový hon za pomstou zlounům, majitelům kasín a doutníky kouřícím miliardářům důkazem ověření vlastních schopností a výsměchem s v jádře dobrosrdečnou myšlenkou zbojníka ze Sherwoodu (do kterého jdou s hranou sebejistotou), pak NYSM2 je přesný opak. Vyvolaná emoce tohoto snímku není obdiv, nýbrž výsměch, a tím kreace opaků zdaleka nekončí. Inverze dobra navíc prorůstá skrz celé filmařské spektrum okolo, od řemesla s formálními přešlapy po dojmy nebožáků v kinosále.

Chuovův snímek je agresivním ignorantem mantinelů žánru, zažitých postupů audiovizuálního díla, vkusu a dobrých mravů. Bába je šéf. Umí anglicky. Jistá konkrétní frekvence světla stroboskopů "mrazí" obraz tekoucí vody. To jsou tři srandy, které projekce NYSM2 přinese. Škoda všeho ostatního. Chu nejen že seká v pokračování stejné chyby již přítomné v předchůdci, umí si navíc i vymyslet úplně nové – místo přehnané snahy zalíbit se a tvářít se “nad věcí” (čti “nad divákem”) z jedničky si zde stanovil, že se to před třemi lety vlastně podařilo a teď tuto virtuální jistotu pouze nese dál na ramenou předstírané adorace. Nikam nevyroste, nic nepřinese a ničím neoslní – a tady už je ve filmu o kouzlech doslova stojícího na oslnění diváka nevídaným spektáklem něco špatně.
© 2016 Jay Maidment, Lionsgate

Postavy drží pospolu bez motivací a s hereckou křečovitostí. Nikdo si svou roli neužívá, všichni působí tak, že si to na place jednoduše odstáli – toto uvědomění je vidět na Caineovi, který z pomocníka/produkčního z The Prestige degradoval o několik úrovní níž (i když hraje postavu, jejíž postavení je mnohem vyšší). Jediný, kdo se na plátně baví, je Radcliffe – ten má ale pro změnu zabitou roli (doslova) v přímočaře černobílé. Herci se ani neobtěžují CGI triky divákovi prodávat – počkat, není náhodou prodej triku snad nejdůležitější součástí iluze? Tedy opět leitmotivu, na kterém tento pastiš zla stojí? Zlé dvojiče Harrelsona je snad nejubožejší a nejzbytečnější použití dvojrole v historii filmu (aneb jak mít dvě herecká esa za cenu jednoho), o ubohé vtípky snažící se Lizzy Caplan z Masters of Sex tu zase doslova nahradila Islu Fisher, která dostává letošní cenu za včasné vycouvání z projektu v pravý čas.

Samotný heist tu spočívá v odvedení pozornosti diváka drzou metodou: syžet úplně vynechá důležitý fakt nebo činnost, díky které by dávala alespoň nějaká část příběhu smysl. Divák se potom cítí jako idiot, protože nemá šanci nic z chystaných veletriků prokouknout, samotná prezentace navíc výsměch směruje na lidi v sále, na jejich pitomost. Veřejné hanobení jmen postav a organizací je pod úroveň, ale.. Oko? Vševidoucí? Eh. Atlas? Tyvole. Jeho syn tak může být Zeměpis, který má vzdáleného bratrance Hurikána z jiného filmového univerza.

Fakt, že postava Radcliffa se všudypřítomné CGI magii s otevřenou pusou a v nepadnoucím obleku vysmívá má diváka přesvědčit o vážnosti superhvězd – hlavních postav? Vážně? Když kouzla a čáry nepřesvědčí ani samotného Harryho Pottera?

Celý filmový fuckfest korunuje kolosálně přešlapaný a lidskou demencí prošpikovaný scénář, šíleně vážně beroucí se drama honící se z jedné lokace do druhé, jen aby mohlo postavit další a další hradbičku k tajemnému hradu klišé v hovnohorách. Tenhle žánr dokáže fungovat, ukázal to Nolan, ukázal to Soderbergh, ukázal to nespočet dalších. Chu ne.
Extrémně rozbředlá a nudná kaše zla, která kupí jeden klišoidní extrém za druhým. "Projekt, kde je všechno špatně", "jenom na vlastní nebezpečí". Za citaci Nolanovy The Prestige ve stejnym článku s Now You See Me 2 půjdu s jistotou do pekla. Teď mě vidíš? Teď ne? Já teda nevím, pevně ale doufám že nebudu muset nikdy nic podobného vidět znovu.