Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Poválečný Hollywood, studiové molochy opředeny naivní romantikou, filmové hvězdy se statutem společenských polobohů a režiséři, kteří si samozvané celebritky omotávali kolem prstů. Přenádherně vypadající komediální spektákl bratrů Coenů řemeslně spojuje to, co tematizuje – má neskutečné herecké obsazení, jednoho z nejtalentovanějších kameramanů současnosti, produkční zastoupení s kultovním režisérským jménem, scénář s potenciálem. Fragmenty jsou naleštěné – není ale co by je pojilo dohromady.

Fail Caesar!recenze napsal

Adam Hencze

dne 28/2/2016

Coeni ve svém nejnovějším filmu demonstrují typické vlastnosti své dosavadní práce – z plátna střílí povrchní úsměvy jako kvalitní řemeslníci, nápadití scénáristé a specifičtí vypravěči. Místo jejich nevšedních příběhů s typicky divnými postavami ilustrují hollywoodský kabaret přelomu 40. a 50. let, nikoliv jako historickou sondu, nýbrž jako singulární karikaturu, freskový chvalozpěv s muzikálovými čísly. Částečně se v něm vysmívají studiovému systému produkce, částečně herecké “blbosti” a zároveň tak trochu i sami sobě, s gustem, nadhledem a současně s neskrytou adorací. Do puntíku tak, jak to na diváka působilo z ukázek. Potíž je v tom, že tam, kde byly Truffautova Americká Noc (1973) nebo Zelenkův Ztraceni v Mnichově (2015) odlehčenými a v rámci možností upřímnými obrazy vztahu autora k milovanému médiu, je Hail Caesar! přímočarým zahleděním se do specifických epizodek bez komentáře, humoru a především bez výpovědní hodnoty, bez vztahu. Jde o souvislé promítání fragmentů, které se marně snaží manifestovat v nějaký větší celek, jsou tak svým způsobem němé a vlastně úplně o ničem, tvůrci se na nich koupou v nicneříkajících prázdných scénách z “filmů ve filmu”, kterými pouze prodlužují stopáž a nemají do ní čím dalším příspět. Jako by Coeni na své filmařské cestě zapomněli to vůbec nejbazálnější – sdělení.
© 2016 Universal Pictures

Hail Caesar! navíc téměř postrádá dramatickou složku: jediným dějovým středobodem je dvacet osm hodin Eddieho Mannixe (Josh Brolin), který na nich řeší v jádru překvapivě banální morálku možné změny pracovního poměru – má nastoupit s desetiletou smlouvou do “jednoduššího” a platově “zajímavějšího” Lockheedu, nebo zůstat jako hlavoun olbřího Capitol Pictures? Věhlasného studia, které sdílí stejný diegezní prostor jako coení Barton Fink (1991), nahraďme v něm ovšem ve finále smysluplný kafkovský nonsens za současnější nedotaženou lepenici nevyužitých potenciálů. Vnitřní konflikt je navíc kreslen zbytečně černobíle s nastavovaným závěrečným klišé, jako by ho kreslil čerstvý zobák v prváku na Hellichovce, postavám chybí základní přesvědčivost a živost, všechny jsou degradovány na ploché reprezentace slavných relikvií, všechny mimo Mannixe – Brolina je tentokrát energií a správně zvolenou polohou velmi snadné předběhnout, jako jediný má ale dramatickou kotvu a plno prostoru. Vše ostatní je perfektním náčrtem, prvním hrubopisem, konceptem, který trpí na absenci důslednosti, tempa, dynamiky, a tím pádem diváckého zájmu, který se soustředí do místy padajících vtípků, humorných situací a základní dějové orientace, která se Coenům nedaří nastolit.
© 2016 Universal Pictures

Místo ní sází jeden odkaz do starého filmového západu za druhým, ani diference víry v prvoplánové sekvenci s představiteli jejích čtyř odnoží není ve finále ani zdaleka tak vtipná, jak být mohla. Jestli měl být toto vrchol minulých tvůrčích hrátek s tematikou židovství a víry obecně, klobouk zpět nahoru. Největší nuda číhá v samotném subplotu únosu Clooneyho, čímž se snímek navenek prezentuje: vyklube se z ní nicneříkající výklad Kapitálu, komunistické vize západu a dialektiky. Nelogické štěkání tezí do Whitlockova/Georgova mozečku trpí na rychlý výšum skrz neustálou nucenost, Coeni si tady ústy naoko zhrzených scénáristů mohou stvrdit svůj levičácký odkaz v Inside Llewyn Davis (2013), nadhodit dva gagy a poslat Clooneyho zpět do civilizace. Proč? Aby ho mohl ve svém kanclu Mannix třikrát profackovat a poslat zpět na plac.
© 2016 Universal Pictures

Sekvence samotné jsou každopádně parádní, detailně promyšlené a nasnímané Deakinsovou optikou, která si všímá detailů a spoléhá především na bezkonkurenční práci světel. Ze záběru a protizáběru s kamerou uprostřed, která je pro tvůrce typická, tu máme i překvapivě vzdálené celky na vysoké haly studií a postaviček mezi nimi, interiéry jsou těžký noir a každý plac natáčení metafilmu je opět bezchybně nasvícen. Celky na “svět za kamerou” jsou Brueghelovými Lovci ve sněhu a jen stvrzují extrémně vysokou kvalitu Deakinsovy práce, Hail Caesar! je s jeho kamerou rozhodně nejoptimističtějším a nejsluníčkovějším coením filmem. Škoda, že s gradací těch shotů/reverse shotů se pracuje lépe v traileru než ve snímku samotném, poslední dobou rozrůstající se nešvar snad nepřeroste v něco většího.

Nic vtipnějšího ale Hail Caesar! oproti svému traileru už nenabídne, navíc nesprávně dávkuje. Z postav svítí nejjasněji Laurence Laurentz a jeho přehrávající Ralph Fiennes, který s Clooneym kradou snímek pro sebe (naštěstí). Tatum má smůlu na extrémně nejasného antagonistu, vyřádí se ale ve vkusně sarkastickém tanečním čísle No Dames, aka choreografické zevlování homo námořníků před dalekou plavbou. V dalším metafilmu Merrily We Dance zazáří Alden Ehrenreich a jeho vycházející herecká hvězdička Hobie Doyle, který nemá problém uplést laso ze špagety – říct ale víc jak dvě repliky už ano. Scarlettin prostor v muzikálu s akvabelami a velrybou (odkazující se na snovou scénu z The Big Lebowski (1998)) v sobě opět nese podtext ironie, je ale stejně jako ostatní vsuvky nekompromisní stopkou tempa a diváckým poškrabem na hlavě. Tildy Swinton tomu nasazují korunku jako dvojčata sloupkařek, která se dvakrát mihnou před kamerou, aby mohla říct tři věty, bez smyslu, s obdivem jejich šílených kloboučků.
Herecký ansámbl snů je degradován na občasné mávající karikatury, nemalý potenciál specifických tvůrců nevyužit, zahozen, tempo zastavováno stovkou odkazů a zbytečných vsuvek, hrátky s metafilmy daleko za čárou únosnosti. Pět dobrých situačních vtipů je vyzrazeno v ukázce, která navíc obsahuje geniální střih hlášek, jenž ve filmu absentuje. Ale hezky se na to kouká, opravdu. Hail Caesar! není ale nic jiného než těžce spotřební zboží s prosivou aspirací na něco vyššího. Would that it were so simple.

teaser 1

Coeni v hollywoodský retrospektivě? Zní a vypadá parádně.