Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Na rozdávaných presskitech je v textu pod velkým nadpisem “Zoolander no. 2” citován Ben Stiller, režisér filmu a představitel hlavní role v jedné osobě: “na dokonalý scénář jsem čekal přes dvanáct let”. Odvážné prohlášení plus správně ulítlý trailer znamenají nenápadnou natěšenost na šíleně trhlou komedii, která nás zas jednou vkusně a sarkasticky rozesměje. Všimněme si navíc, že Stiller existenci onoho dokonalého scénáře nevyvrací, ani nepotvrzuje. A jak už je nyní vidno, nic takového jako “dokonalý scénář” se samozřejmě nedostavilo, celé je to úplně jinak.

2oolander je špatný vtiprecenze napsal

Adam Hencze

dne 22/2/2016

Tou největší hrůzou přitom není nemístnost vtipů, na kterých celá tato módní filipika stojí a které do jednoho nepadají, ani extrémně volná režie herců stylem “dělejte de facto to samé co v prvním díle a ono to nějak půjde” – ne, je to právě nekonečné spoléhání se na neexistující fanouškovskou základnu kvazi–kultovního prvního dílu, který se stal “slavným” tak nějak mimochodem. Citování legendárních hlášek a znovuprožívání geniálních scén s nulovou přidanou hodnotou nemohlo projít přece nikomu, i přesto že “tím někým” je Ben Stiller, jeden z vyšší dívčí Hollywoodu, co se krom módní ikony a jejího “návratu idiota” podepsal i pod snímky hraničící s vkusnou genialitou. Třeba pod Tropickou bouři. O to víc zaraženě působí jeho nejnovější počin, který aspiroval na přijetí do stejných síní slávy – končí ovšem předčasně jako extémně nudná taškařice dvou retardovaných lidí, kteří vtipem a demencí už nezachraňují nonsensové situace, pouze se nad nimi pozastavují a “humorně” je komentují; do toho je divákovi prezentováno jedno cameo za druhým: každé z nich je nudné a zbytečné, jediný Benedict Cumberbatch si svého kvazi–modela/modelku užívá. Přitom jeden Blbý a blbější (dokonce dva) už přece světová kina prošel a závratný divácký/kritický úspěch nevytěžil – Zoolander 2 funguje jako pokračování podle úplně stejného konstruktu, jen s ještě vyšším podílem sebevykrádání. Tvůrce krom odkazů na první díl ještě nezapomíná vkládat poklony na filmová díla obecně – to se vyznačuje stejnou křečí jako veškeré snahy o humor. Stiller tímto namixovaným koktejlem zla navíc smazává hranici mezi záměrným a skutečným kýčem.
© 2015 Paramount Pictures

První Zoolander stál, podobně jako Tropická bouře, na blbosti postav, děje a na chytrosti scénáristů – druhý díl je podle všeho tak chytrý, že je ve své podstatě úplně blbý. Chybí lehkost, nadhled a vkus – ten nahrazuje kýč, arogance a skutečně nevtipné herecké přehrávání se zoufalou neschopností zájmu divácké pozornosti. Řídkost děje je tak vysoká, že dvouminutový trailer je paradoxně o několik řádů vtipnější než snímek samotný. Stosekundová ukázka obsahuje rozřezané dialogy s hláškami, které v daných situacích fungují, přestože ve filmu jsou extrémně křečovité – střihač traileru měl očividně víc smyslu pro humor než celá tvůrčí skupina s režisérem Z2 dohromady. Herci z plakátu a staronové postavy navíc dostávají kromě ústřední dvojice minimum prostoru – boží Will Ferrell dostane šest dialogů ve třech scénách, Penélope má především prsa (pardon, její "sexy" role má své celkem chytré vysvětlení) s přízvukem a na extrémní nevyužitost doplácí ze všech nejvíce Kristen Wiig: její vizuálně nejbizarnější postava komedií posledních deseti let má tři, snad čtyři dialogy, extrémně divnou scénu s Ferrellem a dost. Místo nich si obří kus časového dortu krájí random Ital, samozvaný průvodce postav “moderním světem”, který je s každým dalším střihem víc a víc na pěst a jehož chování a přízvuk jsou očividně římštější než Koloseum.
© 2015 Paramount Pictures

Přešroubovaný příběh zachraňuje vygradovaný závěr, který nějaký ten nápad donese a nezajímavou linku s Derekovým synem alespoň jednoduše uzavře, navíc v něm Zoolander předvede jeden ze svých legendárních pohledů. Hansel tu jako postava absolutně postrádá smysl, což se scénáristé snažili zachránit přítomností jakési skupiny divnotvorů, se kterými postava ztvárněná Owenem Wilsonem pořádá občasné orgie. Ty jsou spojené s dalším cameem, tentokrát Kiefera Sutherlanda, které je jeho minimem angažmá ve filmové branži spíš smutné než vtipné.
Druhý Zoolander přináší dvě zásadní informace: Stiller šlape za hranice únosného a zpět jak se mu zlíbí a Penélopé Cruz vypadá na pětadvacet, i když je to čtyřicátnice. Kdybychom měli postavit rovnici o informační a celkové hodnotě snímku, na levé straně bychom měli Zoolander 2 a na druhé straně přirozené číslo 0. Bolestivé zírání na plátno a podvědomé modlení za nějakou zajímavější scénu je určitě to poslední, co si Stiller přál.