Iñárritu a jeho Forevenant: neustále skloňovaný epický spektákl, který snědl osm měsíců produkce, téměř sto sedmdesát milionů dolarů a s nimi i trpělivost odpadlíků ze štábu. Hádky, šílená atmosféra a prozatím úspěšný boj o filmové ceny. A konkrétní výsledek? Krom nekonečných, všudypřítomných řečí o složitosti natáčení a neskutečně tíživé náladě vcelku solidní film, který tou vší okázalostí ale trochu zapomněl, jak se dobrý film vlastně dělá.
RECENZE (AH) — Mexický tvůrce, nacházající se i díky úspěchu svého Birdmana z loňských Cen Akademie v hledáčku obří masy cinefilů, se po exkurzu do světa múzického umění se znovuzrozeným Michaelem Keatonem rozhodl na svůj vkus pro dost neobvyklou látku: adaptaci a zfilmování dobrodružného románu Michaela Punkeho, (ne)skutečného příběhu stopaře Hugha Glasse z počátku 19. století. Oproti své typicky autorské poloze se ve svém nejnovějším snímku Iñárritu vydává relativně přímočarou cestou, kterou oklešťuje do nahého, ryzího minimalismu. Chladný syžet je lemován jednou neuvěřitelností za druhou, zarámován legendární Lubezkiho kamerou, silným soundtrackem a hereckým mistrovstvím první třídy. Cítíte řemeslnou zručnost a velká jména s pocitem, že jde o “velký” film (velký = drahý) – rozměr velkofilmu je definován jako prvořadé a ve výsledku jediné lákadlo, pro které se filmaři na lokacích v kanadských a jihoamerických lesích dobrovolně mučili. Vysoký rozpočet a volné ruce od hlavounů studia tomu celému ve finále rozhodně nepomohly – při menší utrženosti ze řetězu by se autorský režisér možná víc zaměřil na děj, na reparát jím udávaného nevyváženého tempa a na postavy, ze kterých má šanci zaujmout sympaticky parchantský Tom Hardy a “maják naděje a vůdcovství” Domhnall Gleeson (oba jsou v Revenantovi špičkoví). Jako by velikost čipu nových kamer (těch, co sjely na plac rovnou z továrny a na které kvůli čerstvosti ještě ani neexistovala možnost pojištění) musela nutně korespondovat s velikostí všeho ostatního – mimo jiné i s utrpením hlavního hrdiny. Jenže je to právě vypravěčská disciplína, co se Alejandrovi rozpadá přímo pod zamrzlýma rukama.
Přitom jeho široký otisk v minulosti je protnut silným důrazem na charaktery a jejich dějovou plavbu. Amores Perros, protínání na první pohled nesourodých dějových linek v Babel a 21 gramů, nebo herecký elaborát Birdman, podaný s hřejivou lehkostí a zakončený krasojízdou na Oskarech. Žádnou nápaditou hru s formou ale v Revenantovi nenajdete, což samozřejmě není nutně chyba – tvůrce může přirozeně zkoumat nové vody (v tomto případě doslova) – konkrétně povodí v Jižní Dakotě kolem roku 1823. Lineární dramatická stavba napnutá z bodu A do bodu B je v Alejandrově portfoliu novinkou, která bohužel trpí na 156 minut dlouhou stopáž – ta má navíc velkou obtíž překročit svůj banální děj a neustále omílanou snahu šokovat. Nemá tak velkou šanci k udržení divákovy pozornosti, a to i přes zdánlivě geniální spojení audiovizuální formy, na ní nalepenými novátorskými principy a šedesáti pěti milimetry nové kamery od Alexy se snímáním výhradně širokým sklem z pohledu výšky očí a zasazením diváka přímo do lovecké “party”. A silným soundtrackem, už roky nevyšel film s tak přesnou a těžkou hudbou.
Drsná cesta hlavního protagonisty je scénu od scény krvavější, naturalističtější a čím dál tím méně zajímavá, o Glassovi se divák nedozví téměř nic, což se nedaří zbořit ani opakovanou citací snových sekvencí z Hughovy (překvapivě útrpné) minulosti. Proto ta zbytečná nuda – řemeslo je totiž využité “pouze” na observaci dění před kamerou, a to výhradně v lesních exteriérech, v opravdu živé přírodě “tam venku” a pouze za použití přírodního světla během magické hodinky, v noci a při teplotách hluboko pod bodem mrazu. Lubezki čaruje kamerou, kreslí snové i hyperrealistické scenérie (a opět děkuje za větší senzor = větší detail + obří hloubku ostrosti) a snaží se to celé posouvat dopředu, Iñárritu je ale dokumentaristicky zamlklý na rozzuřeném obličeji hlavní postavy, bez jakýchkoliv emocí a komentářů. Leonardo lezoucí z řeky, po které plují ledové kry, pouze v medvědí kožešině, Leonardo konzumující syrová bizoní játra a Leonardo spící mezi žebrovou klecí svého mrtvého koně. Jako by si odškrtával jednotlivé položky z “jak přežít” to–do listu, který mu zpracovával Bear Grylls. Položky, co snímek obletují jako otravné muší hejno a které jsou neustále vyzdvihovaným trademarkem, včetně snad už i legendární scény s útokem medvěda grizzlyho. Sekvence je šílená, naturalistická a skutečně dechberoucí – co ale naplat, když na smrti Glasse nebude nikomu záležet: stejně jako v jiných montážích jde totiž o pouhé panoptikum bolesti, kterým se DiCaprio musí doslova proplazit. Tato agresivní montáž/diskuse o rodičovství má ale i zajímavý podtext, totiž že oba bojovníci se snaží primárně o ochranu svých potomků – když to ale s jejich potomstvem začne být smrtelně vážně, Glass je paralyzovaný a neschopen zabránit osudovému aktu, kdežto chlupatá šelma si zdánlivou hrozbu skutečně “podá”. Alespoň může začít skutečně dlouhá cesta pomsty.
Samoúčelná přehnanost bije do očí právě u postavy DiCapria, který se pro zlatou sošku doslova plazí. Jde mu to nadparádně, zvlášť uvážíme–li jeho obvyklou polohu baviče/podvodníka, tedy postavy s pozadím, výrazem a stovkou dialogů – těch má tady všehovšudy cirka deset, tři čtvrtiny stopáže se tedy se svým okolím a divákem dorozumívá pouze posunky, hrdelními skřeky, hrou výrazů obličeje a očima. Ještě dál zachází Tom Hardy, jehož Fitzgerald/pragmatik/racionál dostává mnohem víc prostoru, který na rozdíl od Leonarda využívá naprosto účelně – jeho na první pohled záporný charakter dostává nečernobílý nádech a skoro bych se nebál napsat “pochopení”, i když je lze odpustit vraždu, třebas vykonanou ve zkratu? Na scény s ním se ale jeden vyloženě těší, v každé z nich předvede něco zajímavého, zdánlivě i v nich i zapomíná na typickou “hardyovitost”, jednotvárnou polohu, kterou předváděl loni v takměř každé roli (rozumnět mu zde ale stejně nebudou ani rodilí mluvčí). Zbytek herectva je rovněž šíleně vysoko, pomáhá jim minimalisticky přesný produkční design, depresivní prostředí civilizace (pevnosti), smrtelně snové lesy a Alejandrův smysl pro detail.
Špičkové řemeslo narazí na nepochopitelně špatné CGI klíčování, jehož jedinou výjimkou je zmiňovaná sekvence s agresivní šelmou – ta vypadá až příliš skutečně, nad zbytkem si alespoň trochu pozorný divák zláme hlavu. Zážitek taky naruší nesedící postsynchrony s nativními herci indiánských kmenů (a je jich hned několik), což působí extrémně amatérsky obzvlášť v kontrastu s profesionálním zvukovým mixem, který dá meditativním švenkům potůčků, lesů a hor dojem stoprocentní skutečnosti. Iñárritu točí působivý dobrodružný souboj s přírodou, s lidstvím a sám se sebou – bojuje především s nevyrovnaným tempem, šíleně rozvleklým prostředkem stopáže a s chybějícím vztahem diváka s hlavní postavou. Filmař jeho velikosti měl s touto látkou potenciál filmové nirvány, do které směřoval a měl blízko už s Birdmanem; místo toho natočil prostě jen další “skvělý film”.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Šedesáti pěti milimetrový elaborát o tom, že život zkraje devatenáctého století na hranicích Severní Ameriky byl sakra těžký. Zemitý syžet s živelnou kamerou Lubezkiho, který maluje přírodovědné porno a krade prostor Iñárritovi, ten neví, kdy skončit. Přenádherná filmařina s jazykem symbolů a skrytých významů, hyperrealistický dobrodružný horor – žádný western, žádné romantické ideály a nedejbože gentlemanství: hra o holý život se zlem, které není černobílé, souboj s lidskou podstatou, bez přesahu. Závěr přinese úlevu, nikoliv uspokojení. Samoúčelně přehnané ve všech směrech, ovšem pořád dechberoucí.
napsal Adam H.
