Premiéry, 7. leden 2016 16:34 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Tarantinova osmička špinavců, hrozivců a rasistů = dostaň ji tamRecenze filmu Osm hrozných (2015, 182', US)

RECENZE (AH) — Quentin mnohokrát opakoval, že během točby The Hateful Eight zažíval především pohodu a rutinu, což zdůvodňoval svou nekonečnou důvěrou v jím napsaný materiál, který, přepracován po internetovém leaku, chce navíc v budoucnu zpracovat v rámci hned několika médií – nyní se vrhá na zteč do kinosálů s tříhodinovým filmem, příště má jít o činohru. Na první pohled nenápadná, ovšem zásadní informace – na výsledku je to nezdravě znát a Felliniho Tarantinova osmička a půl je proto jeho prozatím nejméně filmovým počinem, který se předlohou v mnoha ohledech zbytečně oklešťuje, mrzačí a přichází tak pro autora charakteristickou nabroušenost. Až bude typický QT fanda za pět let u piva jmenovat pořadí oblíbených bijáků svého tvůrčího boha, The Hateful Eight mezi nimi téměř s jistotou nebude, a když, tak někde těsně u konce. Fakt, že jde o snímek nejméně přístupný a v budoucnu pravděpodobně jeden z méně oblíbených, ovšem ještě neznamená, že nemá své nepopiratelné kvality – bohužel to záleží, jako koneckonců u každého Tarantinova filmu, na divákově ochotě se (s) tvůrcem bavit.

The Hateful Eight je snímek ansámblového typu, autorsky napsaný hercům na tělo, kteří jsou proto hlavním klíčem k úspěchu. Prvoplánová zábava bez děje, zakládající na kvalitním psaní a vkusně přehnaných výkonech před kamerou. Realistické a silně karikaturní typy charakterů jsou ale nejzábavnější až v druhé půli, kdy se přestane chodit kolem horké kaše – Tarantino opět přehodí žánrové výhybky a servíruje krvavou, detektivní verzi Maryši s geniálně přehrávajícím Samem Jacksonem. Prvoplánově, přímočaře, explicitně a nekorektně, přesně tak, jak ho jeho fanatici fandové zbožňují. Všechny postavy jsou záporné a výbuchy násilí neminou ani jednu z nich, u některých to ale přeci jen zamrzí víc než u jiných, zvlášť když jde o smrt zbytečnou. Obdobné šoky jsou ale z autorova pera rutinní. Představte si proto Reservoir Dogs na zasněženém divokém západě, ovšem dějově zasazené ve sklepní scéně z Inglourious Basterds (poměr dialogu a akce 80%/20%), akorát ji z deseti minut natáhněte na tři hodiny, přidejte několik dalších postav, vrchního nácka vyměňte za negra černocha a ve dvou třetinách střihněte nejzbytečnější flashback všech dob: vyjde vám Tarantinova hrozivá osmička. Jedna teatrální lokace s dlouhou hereckou básní a prakticky žádným dějem, pouze s dokreslováním světa po občanské válce a s ní spojenými předsudky jednotlivých aktérů. Zní to strašně, zdaleka nejhorší na tom ale je, že to nejen stačí, ale vlastně dost dobře funguje.

Quentin se navíc tentokrát z filmařské rovnice vynechává, což v jeho filmech není úplně zvykem – buďto si byl materiálem opravdu extrémně jistý (jak tvrdí) a stačila mu role vypravěčského boha, nebo snad vážně “dospěl”. Žádná z postav nezmíní typicky nadhozené téma, které pronáší ústy herce samotný Quentin Tarantino nikoliv z pozice režiséra, ale jako extrovertní osobnost QT (otvírák Like a Virgin, Superman v Kill Bill), a když se začne brousit do neodmyslitelně kontroverzních témat, autor dává od látky ruce pryč a nechává jednat zlouny prorostlé těmi nejhoršími vlastnostmi dobové Ameriky. A i když obě skupiny pistolníků projedou kolem symbolicky exponované sochy Ježíše, vyšší morální principy ve stopáži dohledáte marně, jako by tvůrce vypichoval fakt, že na morálku jednoduše kašle.

Nechybí mu tak nic z jeho typických trademarků – humor, výbuchy explicitního násilí, důkladná stavba charakterů s geniálními dialogy, u kterých je ale otázkou života a smrti, je–li či není tvůrce divákovi po chuti. Koneckonců, Tarantino je osobnost s extrémně agresivní filmovou estetikou, nemůže tak zákonitě nikoho zklamat: fanoušci mu to zbaští se všemi navijáky a odpůrci do kina nepůjdou – tedy win win. Naladění fandové budou viset na každém slově a budou se pominutě řehtat i nad tím nejnevinnějším gagem (kterých je ve scénáři spousta), ti ostatní ale povzdechnou především nad překážkou tříhodinové stopáže, která se mění na maraton.. zkrátka, žvanění. Tady ale divadelní scénář sází na svou přednost a šponuje typicky silné Tarantinovy dialogy ještě výš, přízvuky vytváří ještě absurdnější atmosféru přehrávání (opět jako v divadle, kde se taky vždy přihrává oproti filmům víc), které na prknech Minnie's Haberdashery vytvoří krvavý fuckfest se zpívanou, stále těžce uvěřitelnou shodou náhod. Každý charakter sleduje svou vlastní strategii, stejně jako rozestavěné šachy na stolečku před postavou generála Smitherse; práce s postavami se mění na taktickou hru pozic a informací, jednu velkou partii. Extrémně široký obraz tento prvek v interiéru paradoxně zesiluje, Tarantino na plátno maluje vždy dvě roviny mizanscény – popředí a pozadí, ve kterém může divák dobře sledovat pozicování lidí/figurek a tím i vnitřní pohnutky každého ze špinavců. Panchartů, kteří se nadmíru povedli, každý z nich je něčím originální, archetypálně alespoň trochu odlišný od předchozích Quentinových postav a každý to navíc podává po svém, humorně, sarkasticky, přehnaně. Připočtěte k tomu černý humor, dopis od A–bra–ha–ma Lincolna, nedovírající dveře a vrstvení mozkomíšního moku na tváři Jeniffer Jason Leigh, a máte vymalováno (doslova).

Tarantino si za svůj filmařský život vypůjčil od mnoha velkých jmen, s Godardem spolupracuje od nepaměti – od hravého experimentování s formou, kreslení prstem do vzduchu, nelineárního děje.. po hlubokou lásku k médiu, k filmu, k le cinéma. Nejen, že je zarputilým obráncem celuloidu a fajnšmejkrem technologií promítání v Hollywoodu šedesátých let, přesvědčil sám i studio (Harveyho Weinsteina) k distribuci 70mm printů (z roadshow nejsou kvůli technickým obtížím příliš nadšené ohlasy), protože jestli je něco, čím se The Hateful Eight chlubí, je to právě magická hodnota sedmdesáti milimetrů (po vzoru gargantuózních amerických produkcí z poloviny minulého století využívajících formát pro své epické spektákly, Ben Hur (1959), How the West was Won (1962), Battle of the Bulge (1965) a další). Snímek je natočen v anamorfním Ultra Panavision poměru 2.76:1 (širší už to jednoduše nejde) na 70mm nosiči (65mm pozitiv a 5mm stereo zvuk), což je jeden z velkých marketingových taháků Weinsteinů, "see it in glorious seventy", hned vedle neustálých narážek na Cineramu a nekonečného zdůrazňování šířky obrazu.

Skutečně, prvních několik sekvencí vyráží dech a navnadí na zbylé dvě a půl hodiny – ty se ale celé odehrají v polodetailu a close–upu jedné obří místnosti zmiňované chajdy. Jakoby i tady tvůrce godardovsky zdvihal pomyslný prostředníček a využil formát jinak, outside the box, opačně. Funguje to? Tak napůl. Projekce ve vysokém rozlišení, nedejbože na filmovém printu a ještě k tomu na sedmdesátce, se v tuzemsku dočkáte stěží. S přestávkou po hodině a půl se nicméně v některých kinech počítá (další pomrknutí zpoza jevištní opony), v této formě bude navíc snímek dost možná o poznání stravitelnější, "kecací" první poločas skončí během agresivní dramatizace, která přejde po overture do finálních dvou kapitol. Nemá ale naději ušetřit diváka nejzbytečnějšího flashbacku všech dob, typicky Tarantinovského prvku, který zde prvoplánově narušuje lineární vyprávění a úplně bezdůvodně ničí tempo, nepřispěje do děje a postavám už vůbec ne. Navíc působí jako nefalšovaná zrada ve stylu "tohle jsi celou dobu nemohl tušit a teď to tady máš, koukej, jak to doopravdy bylo", během které si sál zívne a poprvé se podívá na hodinky. Snímek ztratí sto procent logické soudržnosti a s tím i sto procent pozornosti obecenstva.

The Hateful Eight naštěstí pevně stojí a nepadá na bezkonkurenčním herectví, které si všichni zúčastnění užívají naplno, do poslední minuty předlouhé, přesto zábavné a hravé stopáže. Quentin už asi nenapíše lepší charakter než Hanse Landu, přesto jich tady vyžvejkne celkem dost a popíše je o to konzistentněji. Překvapivě boží je Walton Goggins, černobílý rasista s komediálním puncem jako stvořený pro házení Tarantinových dialogů z jednoho rohu do druhého, v závěsu za ním je Kurt Russell, který svůj mroží mustáš předvedl už v druhém letošním westernu. Tim Roth v podstatě zastupuje pozici "divného" Evropana, kterému ale dává perfektní přednes a snad až přílišnou stylizaci do polohy obvyklou pro Christopha Waltze. Bichir, Dern hrají vysoký nadstandard a v závěrečných masakrech není ani ten Tatum špatnou volbou.

Trochu mimo stojí postava personifikace diváka, major Warren/Sam Jackson, který dostal jednu z nejlepších rolí kariéry, vyšetřovatel/násilník, který rozpoutá válku Severu proti Jihu v menším měřítku "společenské" místnosti Minnie's Haberdashery. Jackson doručuje uklidňující dominanci situace s naprostou přesvědčivostí, o soškách se ale mluví ve spojitosti s JJ Leigh, jejíž Daisy je kapitolou sama o sobě, zvířecí šablona vyznávající čisté zlo, která jako by měla každou chvíli zplodit démonickou podobu Emily Rose. Koncert, do kterého se Morricone už bohužel nevešel a zbytečně zapadl mezi duněním kopyt, rituálem řvaní na nově příchozí, zvracením krve a polykáním cizích údů – žádné stylizované montáže s přeexponovaným soundtrackem tedy nečekejte, nejsou. The Hateful Eight je tvůrcův formálně nejakademičtější film (akademický ale opravdu ne), ve kterém funkčně využívá spoustu prvků ze své předchozí tvorby – některé mu vyjdou hůře, některé lépe, bolístky jsou ale ve finále zalepeny přesvědčivou hrou ansámblu a prvoplánovou vlnou zábavy, na kterou je tak jednoduché nasednout. Sebevykrádání tedy protentokrát odpusťme.☞ PINBACKER