Premiéry, 14. červen 2023 15:54 aktualizováno 14. červen 2023 15:59Musíme si promluvit o BarrymRecenze filmu Flash (2023, 144', US)

RECENZE (AH) — Je nefér srovnávat invenci animovaně kreslené pecky letošního jara s digibordelem další ubíjející komiksovky od DC, jehož primárním cílem posledních let bylo srovnat tempo s prozatím úspěšnějším sokem a zpeněžit pečlivě držená práva vlastní stáje hrdinů? Kdykoliv jindy by tahle komparace zaváněla zbytečností, Flash má ale s aktuálním Spider-Manem společných jmenovatelů tolik, že by byl hřích to nezkusit. Nejde totiž jen o souboj invence a rutiny, nápadu s patosem, humoru s cringem. Na kordy tu stojí samotná podstata příčin, proč chodíme do kina. Pro nefalšované okouzlení originálními světy a nevšedními příběhy, co zvedají ze sedačky a rozvírají čelisti?

Flash není zástupcem ničeho z toho a už dopředu bylo pochybné, že v něm číhá událost léta. Jestliže kreslený Spidey povyšuje svůj origin z roku 2018 na pokračující osudové drama s na komiks nebývalým rozvojem postav v rozkročené epizodě à la Impérium vrací úder (1980) nebo Matrix: Reloaded (2003), pak Flash prostě jen pokračuje v produktově nastoleném duchu Ligy spravedlnosti (2017) nebo Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti (2016). Bohužel pro něj syžetově míchá současný trend multivesmírů, se kterým do snímku důmyslně obsazuje herce hrdinů z různých dekád netopýřího kánonu (Ben Affleck, Michael Keaton a jeden další pro překvapení), jen aby jim ucpal ústa prázdnou replikou, vtip hledající hláškou, a tím splnil zadání fanouškovského servisu.

Jde ale jen o jeden ze symptomů – kamenem úrazu zdejších kvazivesmírů je všeobjímající a všudypřítomný nepořádek, nebo jednoduše chaotický bordel, chcete-li. V příběhu a jeho nefunkční dramaturgii, v postavách, v úmorném audiovizuálu a papundeklové akci. Neustálé nadužívání přestřelenosti tu dělá z dnes už standartních dvou a půl hodin stopáže generické peklo šedé barvy, kde i ansámbl působí ztraceně, popřípadě ztrápeně. Hýbe se to rychlostí světla, duní to decibely osudovosti, přitom se nelze zbavit nutkání z tohohle rozjetého vlaku v poločase vyskočit a věnovat čas něčemu užitečnějšímu. V rozsáhlé minutáži vzhledem k přehlcenosti problém nevězí – o dost přestřelenější Paralelní světy s klidem demonstrují, že dvě a půl hodiny strávené na poutavém dějovém podhoubí utečou jako voda.

Barry se tu snaží seč to jde, Ezrův všudypřítomný neuroticismus tu vzhledem k nepatřičnosti všeho působí přirozeně – nelze se ale zbavit narůstajícího dojmu, že je ústřední postava Flashe castingovou trefou vedle. Miller existuje prakticky v každém záběru (díky rotoskopii hned několikrát) a má k dispozici tunu prostoru, o jeho postavě se ale krom ústředního traumatu na přetřes nedovíme nic moc dalšího. Stejně jako u ostatních je i jeho chování redukované na akci/reakci, jeho motivace se musí cyklicky slovně připomínat, aby divák u další ze série počítačem generované atrakce nezapomněl, za čím se to ta skupinka hrdinů vlastně honí. Affleck i Keaton si odzívají své podřadnější výstupy (v akci je nahradí jejich trojrozměrné modely), Shannon už vyloženě trpí, což mu nikdo nemá moc za zlé, a Sasha Calle jako Supergirl navnadí tunou potenciálu, který film instantně zmačká a redukuje na “prostě jen další MacGuffin”, co stráví polovinu plátnového času v pyžamu.

Převážný děj se snaží odlehčit lepší i horší epizodky – od hravé úvodní expozice s explodující nemocnicí a sendvičem po příšernost se špagetami či Barryho školními spolubydlícími. Ve snímku neexistuje napětí ani očekávání, mezi šílenými bitvami vesmírných obrů a bat-tryskáčů zkrátka jen nezajímavé postavy pronáší nezajímavé dialogy, do čehož neustále buší osudové smyčce či populární píseň. Ubíjení všech smyslů diváka vjemy neustupuje a jakákoliv atmosféra absentuje, Muschietti přitom například v To (2017) dokázal, že má zručnost na to ji vytvořit.

Tenhle totální chaos má za cíl bavit převážně adolescentní publikum, zvyklé na TikTok a kalení počítačových her (The Flash je ve své podstatě série cutscén a herních momentů, kdy má hráč překonat překážku), plus všechny, co u starého elfmanovského tématu z původního soundtracku zvlhnou a kvůli Keatonovi (který je na plátně dobrých deset minut) jsou schopni odpustit všechno, všude, najednou. A nechť je slow-mo pád roztomilého čokla v závěrečných titulcích nevkusným pamětním kamenem všeho, co tato fáze DC polotovarů vyráběla, a příslibem doby Gunnova hájení s (doufejme) následnou produkcí něčeho, co bude po všech směrech alespoň o fous smysluplnější.☞ PINBACKER