Premiéry, 12. leden 2023 11:57Kdysi hodně dávno v HollywooduRecenze filmu Babylon (2022, 189', US)

RECENZE (AH) — Proč být přehnaně kritický k něčemu, co má k potenciálně geniálnímu dílu tak blízko? Chazelle míří daleko výš než většina současných filmových tvůrců a mnoho tentokrát nechybělo. Babylonu neschází žádná z potřebných i bonusových ingrediencí, míchá mezi ně hned několik dalece nadstandardních prvků – i ten nejlepší filmový vývar se ale po přetažení doby varu na plotně zkazí nepříjemnou pachutí a Chazelle jako by ve své filmové kuchyni nevěděl, kdy přestat.

Do svého veledíla zahrnuje vše myslitelné tisíckrát jinak, a nedobrovolně ho tak řadí do ranku neduhu poslední doby, kdy filmoví mistři dostávají volné ruce a mnohociferné rozpočty (často od streamovacích společností, což není tento případ). V této mírně pokřivené post-covid éře je tak zmatený divák nucen přebírat roztodivné balíky, s jejichž postupným unboxingem nepřichází realizace hodnotných děl, ale zpravidla jen předlouhý mišmaš bez dramaturgie a potřebného dohledu dalších párů očí, tolik nezbytných pro kvalitní, kolektivní výsledek. Chazelle očividně roky studoval pověsti i fámy "dvacátek", postupně sestavoval leporelo portrétující zajímavou a neprobádanou dobu, z níž naházel do Babylonu vše, co mu přišlo pod ruku. Přerod filmových technologií se tak odehrává na pozadí exhibice až luhrmannovské scéniky (nikoliv stylu), co snímá dynamické zákulisí z natáčení velkofilmů i groteskního absurdna bujarých mejdanů, dojde i na gangsterské epizodky à la Alfred Molina z Boogie Nights (1997) v podaní maniákálně (a skvěle) přehrávajícího Tobeyho Maguirea a samozřejmě na lásku nebeskou.

Chazelle si přesto vystřílí většinu triumfů hned v bujarém startu své tříhodinové extravaganzy o slastech a především strastech staleté minulosti Hollywoodu – poprvé v kariéře točí ansámblový film a své hlavní hráče obratně představuje ve strhující opening party, co dalece přesahuje už tak provokující nálepku "roaring 20s". Tři kvazi-vyloučenci (jazzový trumpetista, poskok pro všechno a aspirující hvězda s gamblingovým problémem) vrhá osud ve jménu scenáristického pera Damiena do společného prostoru vily, v níž po úvodních třicet minut sdílí bravurní expoziční prostor na pozadí excesivního spektakulárního večírku, po jehož tempu a řemeslné kvalitě je prakticky nemožné navázat. Jejich ztracenost je brzy tu tam, obří tlama předstudiového systému je polkne, semele a vyvrátí dřív, než si stačí uvědomit nemožnost úniku. Nu což, hlavně že byli tenkrát "u toho", zapomeňme na to nehezké a pojďme se bavit. Pokud byl La La Land (2016) zamilovaným "díky, Hollywoode!" a jedním velkým splněným snem, Babylon je noční můrou. A jeden se do ní může cítit vtažen a zmanipulován stejně jako postavy uvnitř.

Chazelle po opuštění večírku večírků plynule navazuje budováním světa utajovaného excesu, blyštivé kapotě sedící na dekadentním motoru, a první hodinu své posypkové dramedy povyšuje na vrchol své dosavadní režijní kariéry – kadence jeho nápadů, tempo střihu, invenční (a nekonečné) jízdy kamery s vibrantním obrazem z fyzického materiálu, neustálá expozice dalších, novátorských prvků a bohatých vjemů.. To vše utváří dojem moderně zpracované, přesto klasické magie od puntičkáře, co roky pečlivě trénoval kouzelné triky, a teď je v kinosále s lišáckým úsměvem postupně představuje. Nechybí mu při tom hravost, megalomanství a neskrývané opisování u zkoušky, při které vedle něj sedí Ford, Lean, Scorsese a z poslední lavice háže taháky Paul Thomas Anderson. Že každý řiká něco trochu jiného? Tak tam napišme všechno, všude a najednou. Že nic z toho není nosné? Nevadí, zabalíme to jako dekonstrukci klamavé vnějšnosti, nabubřelého pozlátka, co svůdně vtahuje a nenápadně ničí životy. Že to nemůže nikdy fungovat jako přesvědčivý celek s obhajitelnou myšlenkou? Ve scénáři už čekají čtyři geniální skeče a studio přikleplo sto mega, jde se točit!

A v tom je úskalí opulentního Babylonu – vrhá diváka i kritika před velkou výzvu vyhodnotit, tkví-li kvalita filmu v analytické sumě jeho částí, či v něčem víc.

Společné téma dosavadních Damienových filmů je (krom jiného) bytostní obhajoba postav, co podstupují emoční i fyzické peklo k dosažení vysněného cíle. A i když dokáže v Babylonu na ploše třech hodin obhájit postulát, že tvorba filmové magie umí být často stejně obtížná jako přistání na Měsíci, povrchnost a hedonisticky přikazovaná láska k filmu je s finální montáží podtrhující podtón snímku nebývale hořká, nechutná. Přežvýkané "vždyť to ale za celou tu hrůzu stojí" nařizuje povinně milovat při jakkoliv vysoké existenční ceně.

Chazelle tuto myšlenku dovrší montáží se Zpíváním v dešti (1952), které by v rámci jeho filosofie neexistovalo, nebýt zničených životů po cestě (ale je přece skvělé, že ho máme!), v ne-avantgardní montáži dále přejede Bordwella i Monaca a skončí u Jimmyho Camerona – hleďte, co vše je díky potu, krvi a prostřeleným hlavám herců možné! Modří mužíci animovaní počítačem! Tohle vše sleduje dojímavá a postupně usmívající se tvář Diega Calvy v přítmí kinosálu (ne nepodobná Jacqueovi Perrinovi z Tornatoreho Bio Ráj (Cinema Paradiso, 1988)) s jasnou misí: naposled se ještě jednou dojmout nad tím vším, předat divákovi tolik potřebné závěrečné emočno i dojetí, doručit doposud interpunkčně absentující tečku. Chazellovo obvykle už značkové finále nemohlo být v případě Babylonu víc tonálně mimo, a nejde o centy, ale o uplně jinou stupnici.

Grandiozita syžetu (i fabule) je tak v kontrastu se zašedlostí myšlenek nadějného tvůrce, co ale vyzrál rychleji, než je zdrávo. Sousto bylo ale olbřímí, jeho dílo je plné zajímavých postav a skvělých herců, skvěle vypointovaných fragmentů a epizodek, co ale často působí jako z cizích snímků různých žánrů. Chazellova roztěkanost mezi stovku myšlenek má za následek absenci jakéhokoliv lepiva, co by Babylonu dopřálo to, co celá ta kouzelná plejáda němých filmů Jacku Conradovi (Bradu Pittovi), totiž nesmrtelnost.

Conrad stojí o krok mimo snaživé trojice "nováčků v byznyse" (Robbie, Calva, Adepo), pravidla rozběhlého cirkusu dobře zná a s nimi i jeho úskalí, ví, jak těžké je se na vrcholu udržet a jeho příběh dodává snímku základní hloubku (i když opíše stejný character arc jako Tugg Speedman z Tropické bouře (2008)). Také se zasluhuje o scénu, co snad jako jediná postrádá kamerovou jízdu, ale zato se pyšní významem: monolog věčnosti od Elinor St. John (skvělá Jean Smart, "vždyť já znala Prousta!"). Nad postavami visí Damoklův meč, ale Chazellovi o ně přitom vlastně nejde – vždy, když se vytasí hloubavější scénou, doručuje v závěsu comic relief, nechá někoho zhádat s manželkou či spadnout z balkónku. Na jejich osudech tak nezáleží, i když se syžet tváří opačně. Hořkosladkost vágní podstaty pohasínajícího věhlasu instantních hvězd je přitom přesným pojmenováním nefunkčnosti systému, který se k lidským bytostem chová jen jako k dalším prostředkům nutným pro vznik produktu – zvukové aparatuře, rekvizitám, kameře – a zároveň i chytrým meta ukazovátkem na Pitta samotného, jehož tvář v žhnoucím slunci ukazuje vrásky a také ji v dáli čeká velké loučení s filmovým světem.

Conrad trpí podobně jako spousta vedlejších postav nespoutaným egem, stejně jako Chazelle či jeho hudební pobočník Justin Hurwitz, ten, co se nestydí recyklovat a variovat hlavní téma La La Landu i pro svůj další projekt – a i když je zde jazz dalším "hercem na place" místní pompézní výpravy, navíc s operoidním konceptem motivů pro jednotlivé postavy (opera navíc žánrově sedí k temným tónům a tragickým koncům), nelze se zbavit dojmu nadužívání, chybějícímu dynamickému rozsahu a celkové muzikalizaci zvukové složky. Při páté či šesté jízdě kamery na detail trubky je záhodno volat jazzovou policii – toto už není symbol ani vhodně zvolený vyjadřovací prostředek, ale prostě jen orgasmický fetiš. Mix je jinak doslovný, přesný – v rapidmontážích s přerodem filmové němoty do "talkies" ji sekunduje oscarový střih, jehož řemeslná přesnost zběsile zživotňuje prostor před kamerou, také ale není schopná udržet rozsekané epizody pohromadě. Nejedná se ovšem o chybu nůžek, nýbrž scénáře.

Chazellova dramaturgie děl na dotažených, takřka povídkových závěrech stojí a je v nich pevná v kramflecích – Whiplash (2014) by bez koncertové montáže nebyl Whiplash, První člověk (2018) by bez zmizení řetízku neopsal základní tematickou křivku, a pokud jde o epilog "očekávání vs. realita" v La La Landu (2016), tak o něm se může učit ve školách. Nápadité a funkční tečky za Chazellovou tvorbou jsou důkazem jeho nesporného umu, unikátního a vykřičeného do všech směrů hřměním andělských trumpet i ďábelských trombonů, o což hlasitější je zhořklé ticho s koncem sebevědomého Babylonu.☞ PINBACKER