Pinbacker ~ Žebříčky ~ 2019, 2018, 2017 a 2016

2019


Adam Hencze
AH
Byla to filmovou emulzí pojená jízda na horský dráze pro malý děcka, co jinýho. Tancující holky vyhrnující sukně na filmovkách, opilecký hovadiny v tý jedný fontáně ve Varech, lovení trenek (a jejích následná ztráta) v moři u pláže co je na Lidu zadarmo (ta vzadu) – ale co, stárnu, takže nic z toho. Místo mladistvejch srand se poseru před klubem, kde burácí karlovarskej RARE a lupen na něj airdropuju random jedenáctiletejm pololidem, protože se dovnitř prostě bojim (jo), v Benátkách depresivně čumim do přístavní hlubiny a představuju si Valašku z Čech a Rusku z hostelu, zatimco zástupci čtyř národů pode mnou (spim na palandě) prděj a postupně honěj (ten večer jely v Darseně Čvančary v Nabarvené ptáče), takže si po dvou hodinách zírání do ojetejch zpráv telefonu otáčim trenky načisto (lock and load) a jednohlasně zdravim Inda v kuchyni, kterej si pravidelně v pět ráno smaží nějakej svůj pamír a sprcha je zas celá ulepená. Pálí mě medúza, šťouch s mořskou pannou po patizónovsku z toho neni a storku s Thomem Yorkem si nechám jen pro nejlepší kámoše. Alespoň že na filmovce je to tradičně super, ať už za Mírem s drinčikama (chlast léta je italskej Aperol, protože ten jedinej stánek co u něj stojej Carabinieri nedělá za studena nic moc jinýho), na italskejch 70's tutti-bene šílenostech v tekutinový sportovce nebo u řeky, kde u svítání slyšim pravidelný tělesný zvuky z tělocvičen.

Zmiňuju to všecko z prostý kraviny - prakticky celá moje topka se povedla nabrat právě na festivalech: dokonale rozvracečskej Parazit, kterej vyžadoval opakovačku v -s u p r- olomouckym Metropolu (kina jsou aj mimo Prahu), rozklad u Baumbacha, u něhož se pohoršený Italové s nenápadným -mammamia- šeptem otáčej na fňukajícího smrada v -tušim- osmý řadě vlevo (na mě) a závěrečně konectrio aka Sbohem synu, čirý grcání emočna, co od startu druhý půle pravidelně střídá levý-pravý háky do spánků, žaludků a žaludů. Čína takhle ještě nikdy nebolela, vybavuju si Polsko a sto způsobů jak se zabít po závěrečnejch titulkách Poslední rodiny. Co se nevešlo nebo zůstalo viset v hlavě - vizuální porno z Monos a učebnicová studie rodinný ždímačky s přesahem Vida Invisivel jako poslední projekce Varů. Obojí nastudovat. Tak zas za rok. Over and out.
Jakub Brych
JB
Rok 2019 si v budoucnu možná budeme připomínat havně pro velkou hvězdněválečnou marnost. Proč si ale kazit náladu a radši se netěšit z toho, že na jiných frontách jsme měli možnost si užít rozmanitost duchaplných snímků. LFŠ dodala pomalu kvasící nitro Sergeje Dovlatova, Dny evropského filmu exkurz do života a rodiny srbské disidentky, Berlinale minimalistický portrét dívčího přátelství. A další věci. Za to všechno dík.
Lukáš Červený
Většina věcí jako by se přehoupla ještě z loňska (Dovlatov, Genesis, Angelo), naopak Dálava je záležitostí léta a Portrét dívky v plamenech teprve čerstvě doznívá. U času bych ještě zůstal: přijde mi, že právě pojetí času všechny letošní filmy spojuje.

Zatímco u Genesis opakující se songy upozorňují na repetitivní strukturu (času, filmu i milostných vztahů), u Portrétu jako by se čas zastavil. A přesto dojde ke konci: na rozdíl od Dálavy. Tam musí otec putovat napořád, do "dálavy duše", chceme-li, ale hlavně k lidem kolem sebe, ke kterým to vždycky má daleko. Dovlatov pak typicky rusky s časem nakládá volně, dlouhými záběry sleduje hrdinu komentujícího, debatujícího, a ani ironický úšklebek nekazí emoci, takovou melancholickou, ale nadějnou. Angelo: to je čistý řez, pitva jednoho osudu z dálky. A naopak Beach Bum je living in the moment, čisté bytí a smích. Poslední, Midsommar – nejméně nadčasový – bere čas jako žánrovou proprietu (na bylinách si ho ohýbá, při drastickým záběru zpomalí), ale zase: vykoupí to katarzním pocitem. A pocit (můj) logicky spojuje těchhle sedm filmů ještě víc.
Kamila Abbasi
KA
Letošek se nesl ve znamení megální nostalgie. Kdo jako já vzpomíná na čmáranice penisů ze školních lavic, toho zákonitě pohladily po duši Mid90s. Superbad Jonah Hill dokazuje, že ne poslední dekáda, ale pure Devadesátky byly to pravý ořechový (ok boner).

Naprosto pure nostalgie je taky u nás poměrně nedoceněný film Genesis, tři obrazy naivity a krutosti dospívajících vztahů, z nichž při každým se vám bude nervózně otevírat kudla v kapse. Nadávat, jak můžeš bejt tak krutá, ale nestačí, protože dopředu přesně víte, kde to všecko skončí. Nakonec beztak vzdáte hrdinům hold, protože been there done that. Tak to prostě je.

Srandovní eskapáda přišla spolu s fanouškovským přirovnáváním filmu Ad Astra k fenomenálnímu Intestellar. Prostě nope. I tak ale stojí za to vyzrálý Bradův počin vidět. A nebojte, při sledování téhle stopáže hodina netrvá na Zemi 7 let.

Pro smutné děti a ženy s kapesníkem šlo do distribuce Sbohem synu, Narušitel systému a Nabarvené ptáče.

Fail roku je Slunovrat. Vraždy za midsommeru jdou z kopce, plastový figuríny mrtvol jsou zhotovený v tom stylu devadesátek, co nikdy nepotěší. A ani mystický přirážení půlek stařenou nedojalo.
Jakub Strouhal
JS
Letošek se pro mě nesl ve znamení zklamání ze závěrečných kapitol několika opusů: prázdné Star Wars, nudní Avengers, stupidní Toy Story. O to hlubší ránu ve mně zanechalo nenápadné loučeni s hrdinkami z The Orange is the New Black. A hloubka, do níž se vzpomínka zaryla, mi nahání husí kůži stejně jako krutá realita, kterou ukazuje.

Jedním slovem skvost. Dvěma slovy splněný přání. A takhle bych mohl pokračovat mnoho řádků. Seriál The Dark Crystal: Age of Resistance je dechberoucí nálož nostalgie, krásy, vypravěčského umění, geniální nedokonalosti loutek, neokoukatelná džungle k nedělnímu vydechnutí... Syntetický diamant v archivu Netflixu. Zaklínač se může jít zahrabat.

Ani Marriage Story, ani Joker. Filmem roku je pro mě Kde je moje tělo? Nejlepší animák od dob Cesty do fantazie. Symbióza neotřelé animace, originálního nápadu, tepajícího soundtracku a opravdových emocí. Děkuju.

TOP10

TOPKA SNÍMKŮ VIDĚNÝCH V DANÉM ROCE V ČESKÉ DISTRIBUCI.

2018


Adam Hencze
AH
Obecně to byl hodně šťavnatej rok, klasicky se nám topka tvoří už startem sezóny, kdy jdou do kin oscarovky ze zimy, u mě vyhrál PTA a Billboardy. Celej zbytek je de facto především showcase z Benátek, kde bylo tolik skvělejch filmů, že už to ani nebylo dobrý; skutečně – festival většinou nabídne širokou kvalitativní škálu, a nevim, esli je to tim, že jsem byl na Biennale poprvý, nebo jestli tam jsou takový cenovky pokaždý. Přesvědčíme se letos v rámci opáčka v září mezi Vaporetty a italskými ostrovy.

V rámci bilancování jsem vlastně nejvíc rád především za ta filmová místa, kam jsme se v rámci časáku geograficky vypravili – ať už to byl fajn pražskej ledňák s kraťasy, obligátní Vary, filmovka, nebo to Berlinale a Venezia. Pokryli jsme toho spoustu a doufám, že letos to uděláme podobně, jen ve větším počtu. Má topka tu~
Jakub Brych
JB
Velká škoda toho, co nakonec bylo z Annihilation, protože jsem se na to fakt hrozně těšil. Ale člověk nemůže chtít všechno. Andrew Niccol už je asi mimo, teda aspoň jeho Anon byl. Mission Impossible mě minula hodně, ale nemrzí mě to u ní ani zdaleka tak jako u Romy. S ní počítám do budoucna, do nějaký jiný fáze, třeba seniorský, ve který si ji budu schopen užít.

Vincent byl magickej, První člověk citovej, Tvář vody roztomilá a Tři billboardy komplexní. Jsou fronty, kde mě víc dostaly jiný filmy, McDonagh ale pamatoval na strašnou spoustu věcí a zahrnul ve svym filmu tolik hledisek, že i přes jeho silně kazatelské kazatelství jsem si každou z několikerých projekcí fakt užil. Boží bizár roku pak vyhrává Destination Wedding, který považuju za perfektní bojkot běžné strojené romantiky. A Keeanu Reeves tam je FRANK. To musí stačit.

Černým koněm mimokin je First Reformed, který schízuje a znepokojuje tak akorát, s velmi konkrétní znepokojivou výpovědí. A Tully je Reitmanův návrat do top indie ligy.

P.S.: Ten druhej nejdivnější film roku je Venom.
Lukáš Červený
Skoro to vypadalo, že největší kinozážitky si hned zkraje roku vyžerou Florida Project a Phantom Thread... Pak přišla Roma. Ty tři filmy spojuje kromě ostřílených chlapíků v režisérské sesli hlavně nenápadnost: takové pojetí filmového stylu, které jej činí neviditelným, ale žádá proto maximální důslednost. Učebnici takové filmařiny by mohl v japonštině sepsat Hirokazu Koreeda. Nemusí, jeho letošní Zloději mi stačí. Film stejně příjemný a nenáročný, jako znepokojivý a temně filozofující. Především ale živoucí.
Což platí o Romě dvojnásob. Nebylo to jenom tím, že ostatní filmy v Benátkách stály za prd: pouť Cleiným životem a Cuarónovým dětstvím skutečně diváka spolkne. Ten film je jako modlitba: nejdřív oťukává, pak vtáhne, semele a očistí.

Z minulého roku se mi sem zatoulal zmatený Čtverec, doporučovaný devíti současnými umělci z deseti. (Plus Justice!) Podobně břitký jako Östlund byl letos i zmíněný Paul Thomas Anderson, což je nefér vůči důchodci Danielu Day-Lewisovi. U (na oko) kostýmního (polo)dramatu to holt nikdo nečekal.

Under the Silver Lake cením pro srandu a žánrovou přebujelost, poslední Mission: Impossible zase pro oldschool patinu a jako atomové hodiny přesnou akci, která se na plátně letos jinak ztratila. (Snad Spider-Man to ještě zachránil...) Borg a Palach jsou pak výborně zvládnutými "životopisňáky", které i přes mínusy cením pro detaily a vystižení jednoduchých, úderných témat. No a Climax s Domestikem jsou prostě hrůzojízdy živočišnem. Co chtít od filmového roku víc? Další sérii Atlanty...?
Linda Keršnerová
LK
Vzhledem k pracovním závazkům a zálibě v sebelítostivé zahálce je letošní filmový zástup útlejší, o to je ale víc subjektivně reprezentativní.

Do výběru nezahrnuju zábavky, které sice důstojně zaplnily volný večer, ale nezanechaly zatím hlubší dojem, byť letos takových bylo dost a dost (Záhada Silver Lake: brečela jsem smíchy) nebo je pokládám za do svých žebříčků nezařaditelné, protože se mým ostatním filmovým zážitkům zcela vymykají (Roma: brečela jsem).

Co zahrnuto bylo, mluví samo za sebe, vyjma Girl, kde bych zpětně vlastní recenzi doplnila o mně později zprostředkovaný pohled trans (ale i poučenější či vnímavější netrans) komunity, která film ztrhala, přesto pro mě zůstal jedním z nejlepších festivalových snímků.

Distribuce

TOPKA SNÍMKŮ VIDĚNÝCH V DANÉM ROCE V ČESKÉ DISTRIBUCI.

Festivaly

NEJLEPŠÍ VĚCI ZKOUKNUTÉ NA FESTIVALECH.

Mimokino

SNÍMKY VIDĚNÉ V DANÉM ROCE, KTERÉ SE DO KINODISTRIBUCE NEDOSTALY.

2017


Adam Hencze
AH
Vloni opět došlo ke srandovní situaci, kdy jsme doslova hodinu před uzavřením roku viděli snímek, kterej by nám pořadí určitě ještě promíchal (jednou to byl Birdman, tentokrát je to Shape of Water). Naše žebříčky definujeme ale jen podle toho, co jsme za daný rok viděli a co mohli filmoví diváci zkouknout v českých kinech, na festivalech nebo kdekoliv jinde. A že to vloni byla fakt jízda!

Nebudu se pouštět do přehnané retrospektivy, ale žně podobné kvality nepamatuju. Vary nezklamaly a pár slušných novinek se našlo i na filmovce (za zmínku stojí maďarská aktualita "z trezoru" Kojot, jehož recenzi připravujeme) a po Praze toho létalo kvantum – Be2Can a kraťasy na začátku roku donesly nečekaně svěží vítr (z Nepálu).

Moje topka jde letos na jistotu, tři letní projekce Dunkirku jsou pro mě pořád filmovou událostí roku, daleko před Star Wars a před Villeneuvem. Vtip je v tom, že Nolan ty hranice zas trochu posunul, když se paradoxně "nemoderně" vrátil do řemeslné minulosti, kdy potápěl vraky lodí bez pomoci počítačů a posílal do kin sedmdesátkové kopie. Ztracené město Z a Thelmu by měl vidět každej – stejně tak snímky z první půle 2017, které společně s loňskými festivalovkami rezonují doteď. Sranda je, že to stejně všecko za měsíc zahodíme, poněvadž vyjde novej, dlouho očekávanej PTA.
Jakub Brych
JB
Štvou mě už filmy od Marvelu, vetřelčí sága je difinitivně mrtvá, Kennet Branagh je fakt dobrej Poirot. A Ridleyho už nemám rád. Líbil se mi novej Blade Runner, což je docela posun od toho starýho. Líbilo se mi Raw a Glory a moc sem si užil ve Varech bizárek Listopad. Nejvíc sem si ale filmařsky rozuměl s přímořskym Manchesterem. A mrzí mě, že se něchodilo na město Z, asi nejlepší dobrudružnej film roku, možná nejen tohohle. A Paddington je prostě <3.

Hypy na pěst byly kolem Naprostejch cizinců, Baby Drivera, Wind River a Špíny. Tam coby nejvíc osamělej mstitel viděný kvality popírám. A radši se pudu podívat na debilní Justice League.
Lukáš Červený
Letošku u mne kraluje Dunkirk. Možná proto, že jsem neviděl všechny festivalovky, kterých se v distribuci dočkáme přinejlepším příští rok. Anebo je prostě dobrej. Nolan se přese všechny scénáristické kejkle přenesl hladce jako plachtící Spitfire a sám (bez bráchy) sepsal echt válečný film. Z první řady. Ale vlastně bez válčení. A z týla. Pocitově smršť, kterou například Aronofsky se svou hysterií může tiše závidět.

Christine do čela patří proto, jak nenuceně pojednává o osobní tragédii, která nepatřila ani tak jedinci, jako zbytku světa. Get Out jde naopak do konflitku tak ostře, jak to jen jde. Důsledně se díky tomu dobírá závěrečného nářezu a mě to ba.

Mimokino přineslo mnohem větší úlovky, než kino. Hovořit o návratu Twin Peaks je možná zbytečné, ale že to bude až tak kulervoucí? Osmá epizoda, závěr i všechno kolem, výsměchem divákovi „velkoprodukce“ dnešní televize počínaje a lame CGI konče... No, mrazí z toho. Fincherův Mindhunter oproti tomu není až tak radikálním řezem do televizního pacienta, ale svou diagnostiku zvládl na výbornou. Málokterý seriál si tak pohrál s pozvolným vyprávěním a desetidílným formátem. A konečně, vítěz vítězů, japonský objev promítaný na Sundance pod názvem And so we put goldfish in the pool., aneb svižná jízda čtveřice holek poháněná vynalézavým vizuálem a totálně odzbrojující upřímností, s jakou vypráví o dnešní generaci. Tak. Teď hurá čekat na Lady Bird a Phantom Thread!

Premiéry~distribuce

Topka snímků viděných v daném roce v české distribuci.

Festivaly

Nejlepší věci zkouknuté na festivalech.

Mimokino

Snímky viděné v daném roce, které se do kinodistribuce nedostaly.

2016


Adam Hencze
AH
Já nevim, měl jsem asi o neturbulentním loňsku poměrně jasně ucelenou představu, kterou mi tři dny do konce roku rozboural La La Land. Sleduju takovej sranda~trend, kdy se největší pecky pálej zkraje/na konci roku, ať už to byl tenkrátní Birdman, loňskej Revenant nebo sebevykradačskej Tarantino.

Když se pohybujem v absolutóriech, v dvacet šestnáct je mym vrcholem Swiss Army Man, kterej pro mě zachycuje krom sebe samýho i pohodovou atmosféru Varů, který se nám letos povedly pokrýt jak nic. Danielsí klipařina chytá za srdíčko a vánkem vibruje milion kalhot. Místo blockbusterů se nám obecně do topky infiltrovaly evropský filmy, ať už se to povedlo neustále skloňovanýmu Erdmannovi či maďarský současný vlně. A nezapomenout na Sieranevada, jejíž hladová projekce ve voku byla.. pohlcující. Kdo neviděl, napravit.

Su ale hlavně rád, že v naší imaginární pinbekří topce se vloni dařilo hlavně stabilizovat editorskou práci a položit základy procesům, který předešlej nahradily více/méně chaos. Tak činčiny na další dobrej a filmově šťavnatej ročník! (jakože bude, mega, gargantuózní atak.)
Jakub Brych
JB
Asi by to měl být Erdmann, aneb z toho, co jsem viděl, si zaslouží nejvíc uznání. Ale můj osobní nejsilnější filmový moment letos přišel už v prvním týdnu s Big Shortem a Stevem Carellem, možná proto, že jsem stejně zahořklá a frustrovaná existence jako jeho Mark Baum. A moment jeho zhroucení na mě dolehl silně. Jinak ale cením Sázku s Erdmannem nastejno, koneckonců ty filmy mají dost styčných bodů – humorně o vážném a sonda do korporátních katakomb. A je jedno, že jeden je z Hollywoodu a druhý z Německa. Erdmann samozřejmě objektivně je lepším filmem a v rámci Evropy vyhrává na celé čáře, neměli bychom se ale nechat zmást áčkovým hereckým komandem Sázky, protože je jako film stejně upřímná jako Toni.

Díky pozdní distribuci do topky pronikl i Humr, podařená vztahovka, co si jaksi vyvíjí bizarní dystopickou analogii a překvapivě dobře ji prodává. Anomalisa je další vztahová depka, asi největší za dlouhou dobu, po málokteré projekci jsem měl takovou chuť vnitřně i vnějškově umřít a shnít. Správní chlapi jsou správná švanda, a i když Shane Black drtí v mlýnku pořád dokola tu samou směs, cílovce se to neomrzí. Další šálek, prosím. Jafar Panahí doslova nenápadně natočil film o obyčejných postavách v domovské metropoli a taky o sobě a navzdory neznalosti jeho filmografie to na mě fungovalo. I ta meta rovina.

Spotlight a Rodinné štěstí jsou akademicky vděčné filmy (i když ten Oscar byl trošku z nedostatku konkurence), ale ani jeden naštěstí netrpí akademickou zkostnatělostí. Spotlight je klasické řemeslo, důraz na příběh, důraz na herce a s tím stojí i padá film, přičemž většinu času k mé radostí fakt stojí. Rodinné štěstí zase navázalo na věci jako Jméno či Bůh masakru a v mnohém je překonalo. Vlastně se do paměti nevepsalo silně, ale jako těsná konverzačka fungovalo a bavilo dost. A finální přička je trochu z říše guilty pleasure, aneb moje irská kamarádka by mi za tohle jednu vrazila. Brooklyn ale má smrtící zbraně. Má zneužitou moc irska a modré oči Saoirse Ronan. A plyne krásně, s perfektní dobovou atmoškou i střídmým dávkováním patosu. Tahle prostě sedla.
Lukáš Červený
Největší žeň byla letos ve Varech, kde se krom Kaufmanovy deptající Anomalisy a Lynchova Blue Velvet na velkém plátně předvedl za burácení hlediště Toni. Maren Ade drží prst na tepu doby a její figury korporátních dutých hlav mě napodruhé ani nerozesmívaly, stejně jako sbližování otce a dcery se všemi lehkostmi i těžkostmi; tak dokonale se kombinace vtipu a dojetí letos nikomu namíchat nepovedla.

Přesto mě nejvíc rozložil precizní portrét stárnoucí ženy v Rio de Janeiru, tedy portrét jí a jejího obydlí, domu, který odráží hynoucí minulost i neúprosný čas. Aquarius není film pro každého, koho ale svým řemeslem vtáhne, toho pokoří.

V podobném duchu jako Toni Erdmann pak slzu s prděním servíroval Swiss Army Man, nejlepší party movie století, na kterým jsme ve Varech chcípali společně: asi nikdo z nás nečekal, že to bude až tak super. Na Captain Fantastic jsem byl před Varama a taky jsem byl naměkko, a i když chápu kritiku ze všech stran (souvisí spíš s očekáváním), už dlouho jsem neviděl tak upřímný film, který se divákovi obnaží a nese mu všechny city na dlani. Od scény pod vodopádem jsem se ocital na emoční houpačce.

Nejosobním zážitkem, který bylo třeba dlouho trávit a o to víc se rozležel, bylo ale za celý rok Umimachi Diary v dopoledním Aeru pro seniory. Těžko si představit film, který je více nenápadný a přesto zabrnká na mou nejcitlivější strunu. Zato u Arrivalu jsem se dojímal a strachoval hned (nadvakráte) a už vím, že u Villeneuvea mi záleží na tématu, jinak jeho styl nedocením.

Poslední kino roku i poslední odstavec patří La La Landu, u kterýho jsem nečekal nic a dostal moc: používání klasické formy oživené svižným stylem k zachycení moderních vztahoshitů tu vůbec nesmrdí nostalgií a naopak působí nadčasově. Možná si to celý interpretuju jinak, než jak to Chazelle zamýšlel, ale co na tom. Kloubení lehkosti (veselých, muzikálových čísel) s těžkostí (smutný motivy často vložený mezi řádky) – podobně jako u Erdmanna, Fantastica nebo Swiss Army Mana a vlastně i Umimachi Diary – by se tak dalo považovat za celoroční téma.
Linda Keršnerová
LK
Letos som plakal: na prvním místě jednoznačně Toni Erdmann, chlupatý otec roku, v závěsu předpremiérový La La Land a festivalové Rande pro šílenou Mary. Výborné bylo ale i zastoupení vynalézavé bizarnosti v podobě Švýcaráku nebo povedené rodinné zábavy v Zootropolis.

Letošní StarTrek, Doctor Strange, Fantastická zvířata ani Rogue One u mě naopak nenaplnily očekávání a z nahajpovaných snímků vyčnívá vlastně jen Já, Olga Hepnarová.

Čestné místo musí mít Stranger Things, protože, jak někdo trefně poznamenal na ČSFD, nejlepší film roku je letos seriál, a pokud né nejlepší, tak minimálně bramborový. 

Premiéry~dist

Všechny premiérové snímky viděné v daném roce v české distribuci.

Czeski film~dist

Premiérové snímky viděné v daném roce v české distribuci v rámci výroby naší domoviny.

Mimokino

Snímky viděné v daném roce, které se do kinodistribuce nedostaly.