Pinbacker ~ Žebříčky ~ 2017 a 2016

2017


Adam Hencze
AH
Vloni opět došlo ke srandovní situaci, kdy jsme doslova hodinu před uzavřením roku viděli snímek, kterej by nám pořadí určitě ještě promíchal (jednou to byl Birdman, tentokrát je to Shape of Water). Naše žebříčky definujeme ale jen podle toho, co jsme za daný rok viděli a co mohli filmoví diváci zkouknout v českých kinech, na festivalech nebo kdekoliv jinde. A že to vloni byla fakt jízda!

Nebudu se pouštět do přehnané retrospektivy, ale žně podobné kvality nepamatuju. Vary nezklamaly a pár slušných novinek se našlo i na filmovce (za zmínku stojí maďarská aktualita "z trezoru" Kojot, jehož recenzi připravujeme) a po Praze toho létalo kvantum – Be2Can a kraťasy na začátku roku donesly nečekaně svěží vítr (z Nepálu).

Moje topka jde letos na jistotu, tři letní projekce Dunkirku jsou pro mě pořád filmovou událostí roku, daleko před Star Wars a před Villeneuvem. Vtip je v tom, že Nolan ty hranice zas trochu posunul, když se paradoxně "nemoderně" vrátil do řemeslné minulosti, kdy potápěl vraky lodí bez pomoci počítačů a posílal do kin sedmdesátkové kopie. Ztracené město Z a Thelmu by měl vidět každej – stejně tak snímky z první půle 2017, které společně s loňskými festivalovkami rezonují doteď. Sranda je, že to stejně všecko za měsíc zahodíme, poněvadž vyjde novej, dlouho očekávanej PTA.
Jakub Brych
JB
Štvou mě už filmy od Marvelu, vetřelčí sága je difinitivně mrtvá, Kennet Branagh je fakt dobrej Poirot. A Ridleyho už nemám rád. Líbil se mi novej Blade Runner, což je docela posun od toho starýho. Líbilo se mi Raw a Glory a moc sem si užil ve Varech bizárek Listopad. Nejvíc sem si ale filmařsky rozuměl s přímořskym Manchesterem. A mrzí mě, že se něchodilo na město Z, asi nejlepší dobrudružnej film roku, možná nejen tohohle. A Paddington je prostě <3.

Hypy na pěst byly kolem Naprostejch cizinců, Baby Drivera, Wind River a Špíny. Tam coby nejvíc osamělej mstitel viděný kvality popírám. A radši se pudu podívat na debilní Justice League.
Lukáš Červený
Letošku u mne kraluje Dunkirk. Možná proto, že jsem neviděl všechny festivalovky, kterých se v distribuci dočkáme přinejlepším příští rok. Anebo je prostě dobrej. Nolan se přese všechny scénáristické kejkle přenesl hladce jako plachtící Spitfire a sám (bez bráchy) sepsal echt válečný film. Z první řady. Ale vlastně bez válčení. A z týla. Pocitově smršť, kterou například Aronofsky se svou hysterií může tiše závidět.

Christine do čela patří proto, jak nenuceně pojednává o osobní tragédii, která nepatřila ani tak jedinci, jako zbytku světa. Get Out jde naopak do konflitku tak ostře, jak to jen jde. Důsledně se díky tomu dobírá závěrečného nářezu a mě to ba.

Mimokino přineslo mnohem větší úlovky, než kino. Hovořit o návratu Twin Peaks je možná zbytečné, ale že to bude až tak kulervoucí? Osmá epizoda, závěr i všechno kolem, výsměchem divákovi „velkoprodukce“ dnešní televize počínaje a lame CGI konče... No, mrazí z toho. Fincherův Mindhunter oproti tomu není až tak radikálním řezem do televizního pacienta, ale svou diagnostiku zvládl na výbornou. Málokterý seriál si tak pohrál s pozvolným vyprávěním a desetidílným formátem. A konečně, vítěz vítězů, japonský objev promítaný na Sundance pod názvem And so we put goldfish in the pool., aneb svižná jízda čtveřice holek poháněná vynalézavým vizuálem a totálně odzbrojující upřímností, s jakou vypráví o dnešní generaci. Tak. Teď hurá čekat na Lady Bird a Phantom Thread!

Premiéry~distribuce

Topka snímků viděných v daném roce v české distribuci.

Festivaly

Nejlepší věci zkouknuté na festivalech.

Mimokino

Snímky viděné v daném roce, které se do kinodistribuce nedostaly.

2016


Adam Hencze
AH
Já nevim, měl jsem asi o neturbulentním loňsku poměrně jasně ucelenou představu, kterou mi tři dny do konce roku rozboural La La Land. Sleduju takovej sranda~trend, kdy se největší pecky pálej zkraje/na konci roku, ať už to byl tenkrátní Birdman, loňskej Revenant nebo sebevykradačskej Tarantino.

Když se pohybujem v absolutóriech, v dvacet šestnáct je mym vrcholem Swiss Army Man, kterej pro mě zachycuje krom sebe samýho i pohodovou atmosféru Varů, který se nám letos povedly pokrýt jak nic. Danielsí klipařina chytá za srdíčko a vánkem vibruje milion kalhot. Místo blockbusterů se nám obecně do topky infiltrovaly evropský filmy, ať už se to povedlo neustále skloňovanýmu Erdmannovi či maďarský současný vlně. A nezapomenout na Sieranevada, jejíž hladová projekce ve voku byla.. pohlcující. Kdo neviděl, napravit.

Su ale hlavně rád, že v naší imaginární pinbekří topce se vloni dařilo hlavně stabilizovat editorskou práci a položit základy procesům, který předešlej nahradily více/méně chaos. Tak činčiny na další dobrej a filmově šťavnatej ročník! (jakože bude, mega, gargantuózní atak.)
Jakub Brych
JB
Asi by to měl být Erdmann, aneb z toho, co jsem viděl, si zaslouží nejvíc uznání. Ale můj osobní nejsilnější filmový moment letos přišel už v prvním týdnu s Big Shortem a Stevem Carellem, možná proto, že jsem stejně zahořklá a frustrovaná existence jako jeho Mark Baum. A moment jeho zhroucení na mě dolehl silně. Jinak ale cením Sázku s Erdmannem nastejno, koneckonců ty filmy mají dost styčných bodů – humorně o vážném a sonda do korporátních katakomb. A je jedno, že jeden je z Hollywoodu a druhý z Německa. Erdmann samozřejmě objektivně je lepším filmem a v rámci Evropy vyhrává na celé čáře, neměli bychom se ale nechat zmást áčkovým hereckým komandem Sázky, protože je jako film stejně upřímná jako Toni.

Díky pozdní distribuci do topky pronikl i Humr, podařená vztahovka, co si jaksi vyvíjí bizarní dystopickou analogii a překvapivě dobře ji prodává. Anomalisa je další vztahová depka, asi největší za dlouhou dobu, po málokteré projekci jsem měl takovou chuť vnitřně i vnějškově umřít a shnít. Správní chlapi jsou správná švanda, a i když Shane Black drtí v mlýnku pořád dokola tu samou směs, cílovce se to neomrzí. Další šálek, prosím. Jafar Panahí doslova nenápadně natočil film o obyčejných postavách v domovské metropoli a taky o sobě a navzdory neznalosti jeho filmografie to na mě fungovalo. I ta meta rovina.

Spotlight a Rodinné štěstí jsou akademicky vděčné filmy (i když ten Oscar byl trošku z nedostatku konkurence), ale ani jeden naštěstí netrpí akademickou zkostnatělostí. Spotlight je klasické řemeslo, důraz na příběh, důraz na herce a s tím stojí i padá film, přičemž většinu času k mé radostí fakt stojí. Rodinné štěstí zase navázalo na věci jako Jméno či Bůh masakru a v mnohém je překonalo. Vlastně se do paměti nevepsalo silně, ale jako těsná konverzačka fungovalo a bavilo dost. A finální přička je trochu z říše guilty pleasure, aneb moje irská kamarádka by mi za tohle jednu vrazila. Brooklyn ale má smrtící zbraně. Má zneužitou moc irska a modré oči Saoirse Ronan. A plyne krásně, s perfektní dobovou atmoškou i střídmým dávkováním patosu. Tahle prostě sedla.
Lukáš Červený
Největší žeň byla letos ve Varech, kde se krom Kaufmanovy deptající Anomalisy a Lynchova Blue Velvet na velkém plátně předvedl za burácení hlediště Toni. Maren Ade drží prst na tepu doby a její figury korporátních dutých hlav mě napodruhé ani nerozesmívaly, stejně jako sbližování otce a dcery se všemi lehkostmi i těžkostmi; tak dokonale se kombinace vtipu a dojetí letos nikomu namíchat nepovedla.

Přesto mě nejvíc rozložil precizní portrét stárnoucí ženy v Rio de Janeiru, tedy portrét jí a jejího obydlí, domu, který odráží hynoucí minulost i neúprosný čas. Aquarius není film pro každého, koho ale svým řemeslem vtáhne, toho pokoří.

V podobném duchu jako Toni Erdmann pak slzu s prděním servíroval Swiss Army Man, nejlepší party movie století, na kterým jsme ve Varech chcípali společně: asi nikdo z nás nečekal, že to bude až tak super. Na Captain Fantastic jsem byl před Varama a taky jsem byl naměkko, a i když chápu kritiku ze všech stran (souvisí spíš s očekáváním), už dlouho jsem neviděl tak upřímný film, který se divákovi obnaží a nese mu všechny city na dlani. Od scény pod vodopádem jsem se ocital na emoční houpačce.

Nejosobním zážitkem, který bylo třeba dlouho trávit a o to víc se rozležel, bylo ale za celý rok Umimachi Diary v dopoledním Aeru pro seniory. Těžko si představit film, který je více nenápadný a přesto zabrnká na mou nejcitlivější strunu. Zato u Arrivalu jsem se dojímal a strachoval hned (nadvakráte) a už vím, že u Villeneuvea mi záleží na tématu, jinak jeho styl nedocením.

Poslední kino roku i poslední odstavec patří La La Landu, u kterýho jsem nečekal nic a dostal moc: používání klasické formy oživené svižným stylem k zachycení moderních vztahoshitů tu vůbec nesmrdí nostalgií a naopak působí nadčasově. Možná si to celý interpretuju jinak, než jak to Chazelle zamýšlel, ale co na tom. Kloubení lehkosti (veselých, muzikálových čísel) s těžkostí (smutný motivy často vložený mezi řádky) – podobně jako u Erdmanna, Fantastica nebo Swiss Army Mana a vlastně i Umimachi Diary – by se tak dalo považovat za celoroční téma.
Linda Keršnerová
LK
Letos som plakal: na prvním místě jednoznačně Toni Erdmann, chlupatý otec roku, v závěsu předpremiérový La La Land a festivalové Rande pro šílenou Mary. Výborné bylo ale i zastoupení vynalézavé bizarnosti v podobě Švýcaráku nebo povedené rodinné zábavy v Zootropolis.

Letošní StarTrek, Doctor Strange, Fantastická zvířata ani Rogue One u mě naopak nenaplnily očekávání a z nahajpovaných snímků vyčnívá vlastně jen Já, Olga Hepnarová.

Čestné místo musí mít Stranger Things, protože, jak někdo trefně poznamenal na ČSFD, nejlepší film roku je letos seriál, a pokud né nejlepší, tak minimálně bramborový. 

Premiéry~dist

Všechny premiérové snímky viděné v daném roce v české distribuci.

Czeski film~dist

Premiérové snímky viděné v daném roce v české distribuci v rámci výroby naší domoviny.

Mimokino

Snímky viděné v daném roce, které se do kinodistribuce nedostaly.