Julio Chavezmontes

Postkolonialismus je téma, kterému se ikona jihoamerické kinematografie Lucrecia Martel věnuje dlouhodobě. Tentokrát se v prvním celovečerním dokumentu zaměřuje na situaci, která nastala v Argentině v roce 2009 po vraždě domorodého aktivisty Javiera Chocobara. Navzdory jasné vině ale soud začal až o devět let později. Martel sleduje jeho průběh, vrací se i do okamžiku vraždy a dává prostor lidem, pro něž případ představuje extrémní eskalaci útlaku trvajícího generace. Autorský true-crime dokument uvedla režisérka v Benátkách a na BFI festivalu v Londýně za něj získala cenu pro nejlepší film.

Na scéně autorského filmu bychom stěží našli tvůrce plujícího tak daleko od středního proudu jako Apichatpong Weerasethakul, přesto pravidelně soutěžícího na nejvýznamnějších festivalech. Memorii se vůbec poprvé vydal natáčet mimo rodné Thajsko a magicko-realistické putování Jessicy (Tilda Swinton), která čas od času zaslechne dunivý úder přicházející z neznáma, příhodně zasadil do kolumbijské krajiny. Hypnotický obraz má v Thajcových rukách stejnou váhu jako přesně zvolené slovo, zatímco Jessicu provádí sérií setkání, plánovaných i náhodných. Jeho ryzí film se tak může dotýkat i témat, na která si jiní tvůrci v lepším případě netroufnou, v horším si na nich vylámou zuby.

Muž prchá z jednoho světa do jiného – zvláštního a chladného. Kožešiny a ohně ho udržují v teple, jeskyně slouží jako jeho úkryt. Je zlomeným mužem, jenž chce být sám. Ale ani izolace mu nepřináší vnitřní klid. Opět se vydává na cestu, tentokrát do vlastního nitra. Zkoumá své sny, konfrontuje vzpomínky a hledá představy. Ojedinělé kontakty s jinými lidmi jsou v jazycích, kterými nemluví, jsou určována těly, která ho fascinují, a typy lásky, jež zkoumá a pak ztrácí. Jeho cesta se stává tancem s démony, ale občas se rozzáří světlem.