Hong-Chi Lee, 35

Každý velký autor má svůj nezaměnitelný rukopis. Čínský mág Gan Bi točí filmy na pomezí snu a skutečnosti, cinefilní přízraky z útrob lidského podvědomí, navracející filmovému médiu jeho zapomenuté, transcendentální kouzlo. Ve svém novém opusu cestuje dějinami kinematografie a nabízí pět zastávek: opiem nasáklý expresionismus, deštivý film noir, orientální anekdotu, metafyzický heist, a především halucinogenní upírské karaoke na sklonku milénia. Každá kapitola vybízí k aktivaci jiného smyslu, všemi ale prostupuje strhující imaginace šestého umění, přežívajícího v potemnělých kinosálech, kde se zhmotňuje neviděné – něco, co je třeba prožít, a nikoliv chápat.

Hypnotický romantizující neo noir nejtalentovanějšího ze současných čínských filmařů Gan Biho je magickou meditací o prostoru a času i enigmatickou básní o ztrátě a bolesti. Film jako sen utkaný z nespolehlivé paměti a ještě nespolehlivější skutečnosti – barevně, světelně i kompozičně uhrančivý přelud narozený z melancholicky rozostřené přítomnosti a minulosti, která dost možná ani nebyla. Podmanivý rytmus a truchlivá obrazotvornost filmu o muži, který hledá svou dávno ztracenou lásku, evokuje ponuřejší a abstraktnější verzi raných filmů Wong Kar-Waie či vrcholných děl Andreje Tarkovského. Film, který nás zavádí do fantaskních ruin provinčního města Kaili na jihovýchodě Číny, vrcholí více než 50 minut trvajícím záběrem-zjevením natočeným bez jediného střihu ve 3D. Poslední večery na Zemi staví na mesmerizujícím efektu a náladě více než na zápletkách a zřetelné distribuci informací, činí tak ale z dobrého důvodu. Čím méně toho totiž víme, tím méně toho zapomeneme.