Carlo Cresto-Dina

„Našel jsem ti vhodného vdovce – má deset dětí a potřebuje si odpočinout.“ Italské ženy to v roce 1800 neměly jednoduché a vůbec nezáleželo na tom, že – jako hrdinky filmu Gloria! – zrovna na hudebním institutu připravují nový kus pro čerstvě zvoleného papeže. Právě takovou kapitolu z herbáře zapomenutých příběhů historie si pro svůj režijní debut vybrala italská herečka Margherita Vicario. Její v soutěži Berlinale uvedený film poukazuje i na fakt, že hudební dějiny nejsou jen o mužích skladatelích a že též umělecká škola může být institucí, ze které je třeba utíkat do snů a fantazií.

Artur v podání Joshe O'Connora (Koruna), přezdívaný Angličan, je členem italské party tombaroli, vykradačů hrobů. Společně s ostatními žádá podsvětí, aby vydalo své cenné dary. Uloupené etruské artefakty pak prodává a za utržené peníze se nespoutaně baví. V prastarých chodbách Artur horečnatě hledá nejen obživu, ale též svou dávno ztracenou lásku Benjaminu. Zatímco se svět okolo něj mění a modernizuje, on pokroku vzdoruje. Zastavil se v mýtickém bezčasí, kde svádí nerovný boj se svými chimérami. Režisérka Alice Rohrwacher natočila dobrodružný snímek o lásce a touze někam patřit.

Lazzaro je mladík tak dobrosrdečný a upřímný, až se některým lidem zdá hloupý. Žije v odlehlé části Itálie v izolované komunitě rolníků, kteří už před desítkami let ztratili kontakt se zbytkem světa a bez nároku na mzdu, vzdělání nebo slušné životní podmínky tvrdě pracují pro svou vychytralou paní. Bez možnosti srovnání však žijí svým způsobem šťastně. Když skupinu zotročených venkovanů shodou náhod objeví policie, rolníci zjišťují, v jaké lži léta žili a s vidinou splněných snů se vydávají do města. Zatímco ostatní prožívají tvrdý střet s novou realitou, Lazzaro zůstává i uprostřed moderního světa až dojemně bezelstný a přirozený a působí jako střípek ztracené minulosti. Magický film Alice Rohrwacherové skládá působivou poctu klasické kinematografii, z festivalu v Cannes si odvezl Cenu za nejlepší scénář.