Mimokino, 19. říjen 2017 23:50Sága rodu MajerůRecenze filmu The Meyerowitz Stories (2017, 110', US)

RECENZE (LČ) — Noah Bumbuch, známý to spiklenec Wese Andersona a milenec Grety Gerwig, má další film. Přičemž prachy na herecký ansámbl zchrastil bůhvíkde: vousisky zdobeného Dustina Hoffmana (patriarcha rodu Harold) obletuje Emma Thompson (jeho poslední manželka Maureen), jejich synáčky ztvárnili Adam Sandler (Danny) s Benem Stillerem (Matthew). Oba přitom svému otci – v příběhu i v pomyslné rodině herecké – šlapou na paty. Tak čím to, že si mě i přese všechno Meyerowitz Stories nezískalo?

Po slibném „hození do vody“ a nastínění základních témat (rodičovství, odpovědnost, výběr mezi rodinou a prací) si film dlouho udržuje stálé tempo. Tak dlouho, dokud se nerozplizne ve sled podobných epizodek. Podobných nikoliv ve smyslu opakování: historka o tom, že děd Majerovic při venčení pudla padl na hubu je příkladem za všechny, že Baumbach repetici umí. Podobnost příběhů – oněch Stories (New and Selected) z názvu – se skrývá ve stejném duchu, neustále znovu se vynořujícím vzorci vypravování. To přestává podněcovat, nedává divákovi prostor, aby si utřídil a zařadil sám, co se děje: nutí mu vlastně jakousi náladu, kterou by si z jednotlivých obrázků složit nemusel. Na vinně je částečně i hezká, ale nadužívaná hudba Randyho Newmana, která neumí vystřízlivět tak, jak to dokáží postavy. I proto je prozření obou synů silně zahrané ve filmu, ale absolutně neproživatelné mimo něj.

Danny (Sandler), Matt (Stiller), jejich nevlastní sestra Jean (Elizabeth Marvel) jsou všichni dobře napsanými postavami. Každý z nich má něco za sebou, něco před sebou a něco právě teď v sobě: jejich otec (Hoffman) jenom rozdmýchá, co v klidu doutnalo. Potud dobré: potíž je v Baumbachovu stylu vypravování, který na planoucí vášně a rozmíšky vesele čůrá. Někdy to zafunguje, jako když po ukecané první polovině u Haroldova lože nastane hrobové ticho, někdy vůbec, například ve formálně příliš vytříbených potyčkách nebo u svižně sestříhané konfrontace Dannyho s otcem.☞ PINBACKER

RECENZE (JB) — Jakoby Allen s brutální dialogovou kadencí. Baumbachův scénář je silně koncentrovaný a hláškově velmi potentní. Pečuje o postavy, hraje si s nimi a obratně se vyhýbá jámám vyhloubeným historickými narativními floskulemi. Má tu boží nositele prostých a pitomých vlastností – natvrdlosti, sobectví, budižkničemovství, podivínství, a tak dále, a v první půli rozehrává krásný dialogový hokej, který je k prasknutí napěchovaný materiálem, ne vždy zvlášť přínosným, ale o to zábavnějším a živoucnějším. S lehkostí vysekává super civilní momenty a jakousi všední hořkost i sladkost, ono gros indiečkového žánru, co se jindy tak často rozplizává v přesycené patvary.

Baumbachovi se tu zezačátku nerozplizává vůbec nic, a především dvouhra Hoffman Sandler je ultra organická a zábavná. A snad i lidská, snad. Jenže sága rodu Meyerowitz s postupující stopáží stále víc slevuje z načrtnuté osobité trajektorie, aby zamířila do finiše plného žánrových stereotypů. Baumbach tu nejspíš úmyslně mění témbr ve snaze dodat odlehčené podívané váhu, seriózní emoční kopance ale nakonec modeluje s takovou klišovitostí, že závěr vůči zbytku filmu působí hodně rušivým, a především „odbytým“ dojmem. Kde se dalo jen nenásilně dohrát příběhové linky a nenápadně připomenout, že tahle rodinná mela nemusí být zdaleka pořád jen sranda, servíruje scénář pravověrný melodram vycpaný zmačkaným papírem.☞ PINBACKER

RECENZE (AH) — Baumbach je tu s další allenovinou a celkově s ní trefuje do černého. Má silně rozmanitý casting a skvěle napsané (i když trochu prvoplánové) postavy, které poskytují sladkokyselý vhled do života jedné dysfunkční židovské rodinky z Manhattanu. Otravná adorace města jablek z pozdní tvorby Woodyho tu úspěšně chybí – místo prostředí se Noah soustředí na velmi křehké vztahy dvou bratrů, sestry a taťky s mamkami: na rozkreslení jejich vzájemných rodinných vztahů je třeba plátno s fixy různých barev. Už tento fakt je jedním ze startérů milionu výčitek a mikrokonfliktů, které plní tento civilní exkurz komedií i v těch nejtragičtějších momentech – to je zároveň Baumbachova jednoznačně nejsilnější stránka.

Jakkoliv mu totiž fungují na první dobrou energií sršící postavy (s přesvědčivě excelentní hrou od Sandlera, Stillera, Emmy Thompson, nově příchozí Grace Van Patten a nominací voňavého Hoffmana) tak ostatní začne po vzoru boku bratra Dannyho čím dál víc kulhat. Hoffmanův patriarchální taťka Harold je totiž zhruba v půli stopáže zinvalidovaný a jeho rodina začne sklouzávat ke karikatuře sebe samé – na druhou stranu to alespoň poskytne prostor k nesmíření se s povahovou podstatou se společným otcem, ale mezi sebou samými.

Tuctový feeling z finálních historek nepřebije dialogovou střelbu, která má agresivní charakter palby (často do vlastních). Ta nebývá druhou stranou opětována a prostě se jen dál střílí. Lze v tom nalézt skrytý i křičený humor, který tu v devadesáti procentech těžce padá a trefuje divácké bránice – Baumbach to jako autor bere na vědomí a film ne a ne skončit, což mu ubírá na snadně nabyté přesvědčivost a autenticitě. Často si i pomůže předčasným střihem, který upozorní na jinak klidnou, ale přesnou skladbu montáže a důraz na filmové zrno. Noah tu umí obzvlášť přirozeným způsobem uvěřitelně míchat nálady a udržet si u toho vlastní punc stylu a civilnosti – nutno připomenout, že mu v tom nemálo pomáhá nejlepší herecká parta roku, i když s ní tvůrce v rámci scénáře zachází trochu necitlivě.☞ PINBACKER