Premiéry363

Koncem února vtrhla na streamovací služby série Šógun. Přislíbila intriky, bitvy a hlavně rozmáchlou adaptaci románu o britském námořníkovi, který v 17. století přistává na březích Japonska. Setkání kultur na půdě japonských ostrovů stojí i za vznikem posledního filmu Wima Wenderse. Perfektní dny natočil v Tokiu s místními herci a štábem, hlavní role stárnoucího uklízeče veřejných toalet se zhostil Kódži Jakušo. Místo důmyslných zvratů nabízí momentky stromů, napětí střídá poklidně ubíhající rutina. Přesto tak jako Šógun podává Wenders svědectví o japonské identitě a západním vlivu na ni. Jen tak trochu jinou cestou.

Paul Atreides se ocitá v řadách Fremenů a stresuje se hrůznou vizí budoucnosti, Harkonnenové se stresují fremenskými útoky na sklady koření, Bene Gesserit se nestresují v podstatě ničím, jen plánují. Druhá část Duny je tu.

Když Nicholas Winton přijíždí v třicátém devátém do Prahy, vznáší se nad ní iminentní zlověstné mračno Hitlerovo. Válka je na spadnutí a paralyzuje strachem o holý život. Pohled na živoření židovských dětí v zoufalých podmínkách a jejich temné vyhlídky přimějí Nicholase a hrstku zapálených dobrovolníků, aby vzali osud co nejvíce z nich do svých rukou a pokusili se je odvézt do bezpečí daleko za hranice Československa, které se ocitá v pevném sevření nacistické pěsti.

Nikolaj Arcel se po nezdaru generické hollywoodovosti v podobě Temné věže (2017) zase jednou pasuje do role režiséra ve dresu domácích, naverbuje Madse Mikkelsena a dystopii Stephena Kinga mění za historickou předlohu Idy Jessen. Ta bere diváka na exkurzi do dánského preromantismu, kdy se vidina nabytí šlechtického titulu střetává s lidskou prohnilostí i stavovskou dekadencí. Povede se Ludvigovi zkrotit kyselé vřesoviště a rozjet bramborovou sadbu, za kterou mu král slibuje splnit nejeden sen?

Doktor Godwin Baxter oživuje tělo mladé sebevražedkyně a Yorgos Lanthimos ji posílá na pouť slastí i strastí lidského bytí. Je oscarové želízko v ohni a originální manifest ženské emancipace dalším anglofonním zástupcem v duchu řecké divné vlny? Je jeho nekonvenční tvůrce současným bohem evropské artové kinematografie, podobně jako je geniální nekromant Godwin samozvaným bohem reanimované Belly Baxter?

Will Gluck se po vytěžení králičích příběhů (psali jsme zde) vrací do vod trapných příběhů, poťouchlých narážek a připitomělých rozhodnutí – k romcomům. A že je po nějakém kvalitním už celkem žízeň!

Loňské léto definoval diptych Gretiny růžové s Chrisovou černobílou jakožto triumf kvality i kasovních výsledků; na samotném závěru roku k nám do kin doputovala další lekce, jak oživit popandemické kinosály. Za málo peněz hodně muziky? Konec bezduchých ždímaček franšíz z dílen Hollywoodu bez nápadu? Snímek s obřím monstrem, co v japonských přístavech ničí bez přesvědčení vše, co mu přijde pod ruku? Počkat, bavíme se o Robertu Oppenheimerovi, žejo?

„Větu ‚psát po Osvětimi lyriku je barbarství,‘ nemohu zmírnit. Je tu negativně vysloven impuls, jenž oduševňuje angažované básnictví.“ Tak se ke kritice svého slavného výroku vyjádřil Theodor Adorno. Poválečná výzva německého filozofa estetiky tehdy nezněla „básně už nepište“, ale „pište je jinak“. A jinak na Osvětim hledí i Jonathan Glazer v Zóně zájmu.