Festivaly160

Švédský tvůrce Johan Renck přiváží s pompou na červený koberec berlínského filmového festivalu hvězdné obsazení a příslib konverzační sci-fi s existenciálním přesahem. Ten má dodávat scénář založený na knize Jaroslava Kalfaře, českého autora, co od svého mládí působí za kopečky v americkém Brooklynu. Režíruje autor minisérií, platí Netflix, ční Sandler. Jak se středorozpočtová konverzačka kosmonauta Jakuba s terapeutickým pavoukem ve stavu beztíže zchroustala na velkém plátně Berlinale Palastu? Odbyla si šedá myš streamovací platformy grandiózní premiéru věhlasného festivalu pro nic za nic? Respektive – pro fotografie před palácem ve výstředních oblecích? A hlavně – commander Proghadzka, jak se cítíte?

Na letošní Jihlavě jsem se vydala cestou obtěžkanou náročnějšími tématy, až mi z toho místy šla hlava kolem a slzné kanálky nestíhaly tempo. Odcházím bohatší o příběhy a perspektivy z různých světových stran. Nejvíc mě do kolen dostaly Čtyři dcery, ale i On takový není, Sedm zim v Teheránu nebo Nahatá výchova toho mají na jazyku tolik, že by měly dostat šanci dál rezonovat. Z české tvorby se do paměti vryje Moje nová tvář s protagonistkou Martinou a její drsnou osvětou. A co k tomu může říct Feminismus WTF?

Mou letošní vizí bylo protnutí hlavního jihlavského programu; šabličkou rozseknout především Opus Bonum a české zástupce. K sondě dokumentárního tuzemí jsem si pak dovolil přilepit jeden čínský apendix z luhů textilu a krajů betonu,  Wanga ostatně na plátně nevidíme každý den (i když nás na té projekci vydrželo stěží dvacet) a jím uvedené Mládí (jaro) má na obvykle půldenní stopáže jeho snímků stravitelné čtyři hodiny.

Mezi stěnami tradiční estonské sauny vzniká jedinečný prostor, kde se v bezpečí za kouřovou clonou schází několik ženských těl a duší, které se propájí v sesterské sounáležitosti. V rámci očistného rituálu odhazují veškerý stud a vysvlékají se donaha z nejniternějších bolestí. Vypráví si příběhy, o nichž se za normálních okolností mlčí. Příběhy, o nichž často nepadne slovo ani mezi matkou a dcerou, a přece právě mezi nimi by se o takových osudových ranách mělo hovořit s největší naléhavostí.

Letošní Sundance, následně Berlinale, nyní Karlovy Vary a v létě i chystaná tuzemská kinodistribuce přináší filmovou prvotinu s duší, co se vidí jednou za dekádu. Celine Song suveréně debutuje s autobiografickou cestou skrz vlastní dospívání v dobách imigrace, zažehvší fatální magiku dvou spřízněných duší, co nikdy nedostanou kýžené kroky společným životem, přesto se o to pokouší. Song na přesné stopáži citlivě tematizuje deterministické pravdy o osudových cestách, bolech, vše s nevídanou mírou přirozena i okouzelní. Korea prostě jede!

Alexej utíká z Běloruska, ze země, kde dle jeho slov zůstávají ti, kdo se bojí. Jeho cesta vede do francouzské cizinecké legie a potenciálně k novému občanství v „lepší“ zemi. Jomo vede skupinu revolucionářů schovávající se ve vesničkách na pobřeží Nigérie. Ve filmu režiséra Giacomo Abbruzzese kolidují světy, hodnoty a taneční figury.

Nedávno si odbyl svou distribuční premiéru soutěžní dokument sekce Česká radost z loňské Ji.Hlavy Šťastně až na věky. Režisérka Jana Počtová tentokrát tvoří encyklopedii možností milostných vztahů, která obsahuje zatím jen pár hesel. Em jako... milenka, pé jako... polyamorie a té jako Tinder? Tak to je na superlajk! 

Císařovnu Sissi jsme v různých zpracováních viděli už nastokrát, a přece ji v novém filmu Korzet z autorské režie Marie Kreutzer spatříme jako poprvé a docela jinak. Jako drzou panovnici, která s věkem ztratila skrupule a nepřeje si nic víc, než vyletět ze své vznešené kůže a stát se člověkem z masa a kostí.