Premiéry, 12. listopad 2017 12:02Herkules Poirot 2D: 12 rozhněvaných podezřelýchRecenze filmu Vražda v Orient expresu (2017, US)

RECENZE (JB) — Orient Expres sdílí podobný osud třeba s Šestým smyslem. V dobrém i špatném. Pro obojí je zásadní pointa a pro obojí je ve světle zásadnosti pointy zásadní všechno ostatní. Normálně řečeno – kdo už ví, jak se věci mají, o hodně přichází, a režisér si toho musí být vědom, nesmí se spoléhat jen na ten jeden zásadní element filmu. Vražda v Orient Expresu není obyčejná detektivka, jde tu o víc, je tu přesah, je čemu na plátně dostávat. Branagh má nehorázně nadupané herectvo a budget, o kterém se televizním „suchetovkám“ mohlo jenom zdát. Zní to vlastně spíš děsivě, jako potenciální zajícova smrt v tlamách přehršle psů, Kenny ale opět potvrzuje, že v moři dolarů se rozhodně neutopí a práci s herci má v shakespearovském malíku.

Ale začněme spíš tím negativním. A to je fakt, že se tu tak trochu nastavuje a že volnou scenáristickou ruku, kterou v určitých ohledech Branagh uplatňuje, mohl klidně využít trochu víc a přitlačit na silné dějové články, místo aby linky vycpával ve hře na starosvětskou detektivku. Co televizní Orient Expres zvládl za hodinu dvacet obratným a úsporným způsobem, v tom se ten nový trochu rochní, aniž by přidal něco skutečně zásadního, jsou tu spíš jen detaily podporující obecný kolorit děje, toť vše. Na jednu stranu má Branagh odvahu přidat do koutku příběhu téma rasismu, na druhé neuhne z nastavené linie, ani znatelněji nepřitlačí na palčivé téma.

Samozřejmě jsou tohle jen tak napůl neurčité výtky, přičemž dojem zkratkovitosti a šablonovitosti postav vyvstává jak z předlohy, tak z obecně omezené šíře filmové formy, a vůbec z toho, že tohle je prostě pořád Poirot. A konečně má knír, jaký si Agatha Christie přála … Nejen knírem je ale živ Poirot. Potřebuje herce, potřebuje budget. A má obojí. I když to druhé je upřímně vidět jen na praktických kulisách, které jsou epesní. CGI už tak moc ne – vlastně je příšerné a působí jako klip z počítačové hry. Ne že by v tomhle druhu filmu hrála triková kvalita jedoucího vlaku zásadní roli, ale mohlo se s tím šetřit, o tristním green screenu ani nemluvě. Herci jsou naštěstí tak fajn, jak lákavá je jejich soupiska. Ne vždycky to těmhle elitním komandům vyjde, ale tady dynamika funguje.

Hlavně ale funguje sám Poirot. A to je kardinální úspěch Orient Expresu. Branagovo tradiční sebeobsazení do hlavní role tu opět není jen projevem narcismu – on umí. Ať už jsou to základní technické věci jako solidní a nepřepálený francouzský akcent, nebo to omílané charakterní herectví, u něhož je tak klišovité přisuzovat ho shakespearovskému zázemí. Pravda je taková, že Branagh má dost osobního šarmu a zároveň hereckého zápalu na to, aby belgického detektiva vyseknul s náležitou grácií a zapamatovatelně. Problém může vyvstat snad jen u jakési vyšší přístupnosti, nesrovnatelné s groteskně jízlivým Finneym nebo o kus vážnějším Suchetem. Branaghův Poirot jde na ruku dnešnímu diváku a kontroverzní rysy charakteru limituje, nebo dobrosrdečně zesměšňuje. Což je ale v podstatě dobře, i navzdory určitému zploštění, které z tohohle přístupu vyplývá.

I tak se ale dopracuje k funkčnímu klimaxu. Ačkoliv neexistuje prostor pro hloubení charakterových rysů a všichni zúčastnění jsou pořád prosté archetypy, Branaghovo jisté vedení herců dosahuje kýženého výsledku. Drobné technické hrátky a vychytávky (dlouhá jízda podél vlaku, mnoho výletu mimo vlak) navíc rozbíjí stereotyp daný předchozími adaptacemi, kde sice větší roli hrála klaustrofobická tíseň, zde se ale hraje na rozmáchlost, a přesně to pomáhá vytvořit přímočarý velkolepý dojem, který pak jaksi polouměle, ale úspěšně dotváří dramatičnost finále.☞ PINBACKER