Premiéry, 10. leden 2016 17:25 aktualizováno 28. červen 2017 15:49"Od koho že to teda je?" aneb Gondryho ne-Gondryho Microb et GasoilRecenze filmu Pomalu a zběsile (2015, 103', FR)

RECENZE (LČ) — Příběh se otevírá jako běžné dobrodružství adolescentů: sledujeme dva kluky, jejich spolužáky, jejich prudící/k zpruzení milující rodiče a všechno, co k tomu patří. Nejdůležitější jsou (jako vždycky...) sny a představy obou protagonistů. Microbe, kterému přezdívku vymysleli kvůli (ne)výšce, si potají kreslí nahaté holky nebo maluje kvašové portréty bráchy-punkera; Gasoil, do školy nově příchozí samorost, zas spolužákům smrdí po benzínu – rád se totiž hrabe ve vrakovištích a opravuje motory. Skamarádí se a pomáhají si v plnění snů: scéna výstavy Microbových obrazů, kde Gasoil předstírá, že je galerie naplněná hosty, je skvělou kombinací zvuku a obrazu, která už už dává tušit, že se klukovské dobrodružství převrhne z necek a Gondry alespoň trošku popustí uzdu fantazii. Tu ale ještě víc přiškrtí.

Tedy – rozhodně ne úplně. Gasoilův plán je jasný a barvitý – v oblouznění Kerouacem sestavit vozidlo za pakatel a probrázdit půlku Francie. Kluci naráží na překážky úřadů, nakonec ale fikaně přetaví vozítko na domeček a vymyslí naivní, ve světě filmu však vtipně funkční kličku: že kdekoliv zastaví, můžou domek "rozbalit" spuštěním dřevěné desky zakrývající kola. Překvapivé zvraty na cestách, které ve své svěžesti zároveň pobaví coby gagy, potěší (nejlepším příkladem je policajtská selfie). Jádro příběhu, tedy road movie linka dvou kluků, je feel good i good. Bohužel jenom to.

Nelze upřít základní punc tvořivosti – jenže ta je nakonec ve své vzácnosti křečovitě vydřená. Ve světě filmu se divák cítí dobře – jenže... nešlo by tohle všechno zaobalit zapamatovatelněji? Gondry podniká na první pohled odvážné scenáristické kroky, nevyhýbá se tématům přesexované mládeže a liberální výchovy – jenže kdo by se jim dneska u dobrodružství současných puberťáků mohl vyhnout? Právě takových "jenže" je až příliš. Neduhem "sejde z očí, sejde z mysli" trpí Microbe et Gasoil nejvíc. Jen trochu náročnému divákovi je totiž (narozdíl od Gondryho) jasné, že nápad chaloupky na kolečkách neunese dlouhometrážní film. Skoro jako kdyby vratký scénář vznikal na základě jednoho skeče z moleskinu.

Navíc není tak úplně jasné, jakému divákovi se chce Gondry zavděčit. Plní si svůj vlastní klukovský sen? Nebo vyzrává na všechny a záměrně krotí svojí trikařinu? Vždyť ale právě to je to, co jeho režisérskou stoličku pozlacuje. Vybrat si dobré dětské herce (Theophile Baquet a Ange Dargent) nebo neotřele posunovat příběh je "jen" kus dobře odvedené práce. Je to tedy jednoznačná autorská vize a nádech osobitosti, co filmu schází. Kdo by tohle od Michela čekal? Taková výtka ale nepředstavuje jen fanouškovsky rozmazlené dupání po někdejší obrazotvornosti. I nejzarytější odpůrce Gondryho hrátek se podiví, kam se v Microbe et Gasoil režisér vytratil. Jestliže je Wesu Andersonovi (jehož Moonrise Kingdom by se dalo v neúprosné kritice stylu směle považovat za protipól) vyčítáno opakování vlastního autorství, u Gondryho novinky nic takového nehrozí. Je ale zcela evidentní, že zábavný neškodný film se proměňuje v něco menšího už jenom tím, že není čeho se chytit a co krom centrálního nápadu považovat za výjimečné. Vyslyšel snad Gondry kritiky Pěny dní? Anebo už jej nebaví exhibice, vystřílel všechny ohňostroje nápadů? Nebo je to prostě tím, že chybí předložený scénář kvalit Charlieho Kaufmana a u autorského filmu Gondry tápe? Těžko posoudit. Z dané perspektivy posuzující Gondryho coby scénáristu lze ale jednoznačně říci, že tato poloha mu nesedí. Ryba ve vodě zkrátka na plátně vypadá jinak.☞ PINBACKER