Premiéry, 5. leden 2016 19:53 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Sázka na nejistotu – ekonomická krize s humoremRecenze filmu Sázka na nejistotu (2015, 130', US)

RECENZE (JB) — Takže to není na Oscary táhnoucí autentické drama s minimalistickým herectvím a strohými dialogy? No, trochu ano. Sázka na nejistotu oplývá mnoha prvky intelektuálně ambiciózního filmu, ať už svojí předlohou, herci i jejich samotným herectvím, víc než složitou analýzou konkrétního problému je ale tenhle film nahořklou komedií o nelehkosti morálního jednání v amorálním systému založeném na bezmezné lidské hlouposti a ještě bezmeznější vypočítavosti. V centru všeho tkví obnažování koncentrovaného šmejdství plujícího si na ramenech lidské prostoty a naivity, shnilá stránka kapitalismu. Je to taková exkurze, při níž vám kdosi neustále strká prst do krku jen natolik, aby vyvolal dávivé pocity, ale nedonutil vás definitivně vrhnout.

Sázka na nejistotu nechce být Dannyho parťáky z Wall Street, podvod není ústředním motivem a nakonec vlastně ani cílem filmu, je jen bodem, v němž se sbíhá několik křivek, které skýtají mnoho různých elementů. Záhodno je už předem vyvrátit některé dojmy, jež může vyvolat styl propagace filmu – ne, klasický podfukářský film v Sázce neradno vidět, už kvarteto cool herců na plakátech je tak trošku matoucí, protože jejich osudy se rozvíjí paralelně a zdaleka na všechny se protnou, jak by vám rády nakukaly trailery. Jedna ze zásadních linií dokonce sleduje osudy dvojice postav, kterým se žádné propagace ani nedostalo, přičemž třeba Brad Pitt jim toliko sekunduje a jeho charakter s minimálním pobytem na plátně se nejvíc vryje do paměti hláškou o proplachování tračníku.

Nejplastičtější postavou je Carellův Mark Baum, nerudný, nestálý a znechucený, on jediný nakonec v závěru filmu najednou nečekaně tne i do živého a vystoupí z nastolené pramálo osobní atmosféry. Ačkoliv totiž Sázka na nejistotu přijímá perspektivy svých jednotlivých protagnistů (konkrétně jsou to tři víceméně nezávisle se prolínající dějové linky) a pouze je prokládá informačními kolážemi, jen minimálně se zaobírá jejich osobními životy i jimi samotnými. Každý je redukován na prostý osobnostní typ a z něj vychází i jeho pozorování děje a přístup k němu. Společným prvkem většiny z nich je podivínství, vykořeněnost, odtržení od světa. Až na namyšleného Goslinga, který na svoje nezapadání do škatulky outsiderů nezapomene upozorňovat. Vyhoření, asociálnost, znechucení, všechno to zesiluje bariéru mezi ústředními charaktery a zkaženými sférami oportunistických bankéřů, čímž se nalezení slabiny trhu s nemovitostmi a její zneužití stává pro každého individuálním bojem, ať už jako zarputilá křižácká výprava či obhajoba zneuznané geniality. Díky tomu ten celý "podraz" dostává lidštější vrstvy, a i přestože ty vycházejí z nevalně profilovaných charakterů, pořád se jedná o něco víc, než jen jánošíkovské "hurá, obereme bohatý".

Zdrcenou morální výhru pak reprezentuje nejlépe právě Carell, frustrovaný emocionálním rozkladem, jejž mu přivodila robotická práce s penězi. Nadměrným (a často ventilovaným) vztekem ztělesňuje rozhořčení celé napálené společnosti – on stojí na hranici uvědomělosti, těsně před krokem k nenávratné ztrátě morální identity, a proto až příliš zřetelně a neodbytně cítí pach neustále se generujícího hnoje lidské chamtivosti a vypočítavosti. Vše vrcholí rodinnou tragédií, která padá na vrub právě osobnostnímu rozkladu. Špatně ostříhaný Christian Bale se svým autistickým Dr. Burrym naproti tomu působí velmi mírně. Jeho postava podléhá přísné izolaci, což odráží smutně asociální povahu, zesílenou o to víc, že se mu za geniální objev nedostává prakticky žádné zásluhy. Proti tomu ovšem stojí paradox, že i přes svůj finální intelektuální triumf zůstává Burry zvláštně rezervovaným a neproniknutelným, že ani ve chvíli skutečného vítězství nedojde na žádný výtrysk emocí. Krystalickou euforii ztělesňuje až třetí perspektiva – dvojice mladíčků, pomyslná vize nadějné minulosti ostatních postav. Systémem nesemleté nadšení působí v kontrastu s všeobecným zmarem (a morálním Bradem Pittem po boku) až téměř nepatřičně a doplňuje finální vrchol trojúhelníku.

Jenže McKay vás nehodlá jen nemilosrdně drtit – Sázka na nejistotu sází proti autentické tragice i bezostyšnou komiku – nejen, že vypravěčem je otravně frajírkovský Ryan Gosling, ale McKay se trhá ze řetězu jak s lehce humornými epizodkami, tak totálně absurdními vsuvkami. Dociluje tím svižného tempa a snazší stravitelnosti, především když přijde na chápání ekonomické terminologie. A té není málo. V rychlém tempu do vás snímek sype věci, jež bez předchozí znalosti nemáte šanci plně pochopit. Ale nevadí, McKay ani nic takového nečeká, místo toho si na scénu pozve Margot Robbie, umístí ji do vířivky s pěnou a nechá ji všechno hezky srozumitelně převyprávět bez nadbytečných cizích slovíček. A co je na tom super? Že se nezasekává jen na tom, ale tyhle absurdní metahrátky chytře stupňuje, od prvoplánově rajcovní krásky až po postaršího šéfkuchaře. Děj se odlehčuje a zrychluje a zároveň umožňuje i neznalému diváku se orientovat. (Na konci ale stejně vlastně dospěje k tomu, že tragédii měla na svědomí bezohlednost a spousta, velká spousta lhaní.)

Nic se tu navíc nepřehání. Sázka na nejistotu si po celou stopáž udržuje střídmou konverzační hladinu, v níž není místo pro patetické momenty ani proslovy, žádná dramatická hudba – herci a scénář zařizují vše, co je potřeba. Má to sice za následek absenci stěžejních, snadno určitelných krizových bodů, pozvolná gradace ale zesiluje punc autentičnosti, Sázka neservíruje dějové zlomy na podnose, nechává diváka, aby si je vlastnoručně uchopil a ohmatal. Látka je sice podávaná rychle, stručně a jednoduše, nikdy se ale neredukuje na obyčejné přežvýkávání, vodění za ručičku, stále klade nároky na diváckou mysl, což je naprosto zásadní fakt, naštěstí ji ale ani nepřepíná. McKay uvědoměle balancuje na zlaté středové hraně a jen málokdy zakolísá.☞ PINBACKER