Anglofonní debut řeckého režiséra Yorgose Lanthimose svou originalitou a nápadem překvapil většinu návštěvnictva letošního filmového festivalu v Karlových Varech – jeho překroucený surrealismus s těžkým cynickým podtónem obepíná dystopii, ve které září Ben Whishaw, Rachel Weisz a Colin Farrell (tentokrát s mario mustážem).
RECENZE (AH) — Zajímavostní koktejl s mezinárodním hereckým obsazením a cenou poroty z letošního festivalu v Cannes znamená jedno jediné – extrémně zábavný evropský film nezávislý ve všech směrech: koprodukčně irsko–anglicko–řecko–francouzsko–nizozemský výtvor režiséra, který svou vysoce specifickou fimovou řeč definoval již mnohem dříve v Alpách nebo Špičáku, přesto je Humr jeho nejpřístupnějším a nejzajímavějším dílem, skloňovaným doposud pouze na festivalech. Brilantní satira dnešní společnosti kritizující sociální vazby a párování obecně, od osobní svobody po monogamii – zahraná jako odtažité, místy až divadelní drama s komickou náplní dadaismu v té nejčistší formě – ve funkčním použití s časově neurčitou lokací Hotelu, do kterého cpe Město aka "velký bratr" všechny své obyvatele, ty, co postrádají partnera.
Ti mají v hotelových single pokojích přesně čtyřicet pět dní na nález své druhé polovičky – nezadaří–li se jim v jejich snažení, budou proměněni ve zvíře dle svého výběru. Unisexové rekreační zařízení se tak mění v jakési "scény ze sanatoria divnosti", které komunikují napřímo jak s divákem, tak i mezi sebou, a stanovují tím různá dogmata, která vždy po chvíli buďto stvrdí, nebo podtrhnou jednáním některé z postav. Párování rezidentů probíhá na základě společných lidských znaků, reprezentovaných například osobnostním zlozvykem, neobvyklou schopností, nebo postižením. David, hlavní postava snímku (Colin Farrell), chce být v případě nesplnění párové podmínky po 45 dnech proměněn v humra, dlouhověkého tvora s nekonečnou plodností; autor kriticky poukazuje na zvířecí degradaci v kontrastu s párovým životem a plněním očekávání, které dnešní svět definuje. Pozor, nejedná se ale o žádné science fiction, nýbrž o přesnou satiru, ve které nepřiměřené trestání nedodržení pravidel podtrhuje kritiku jakéhokoliv společenského diktátu extrémně odosobněnou formou. Kritizuje především pravidla zvráceně nonsensových totalitních režimů, a nesmysl je slovo, které se bude divákovi v hlavě objevovat velmi často.
Farrell je v extrémně divné roli překvapivě jako doma, stejně jako zbytek osazenstva hotelu, se kterým se ihned blíže spřátelí – Ben Whishaw (znak: kulhání) a John C. Reilly (znak: šišlání). Tři kamarádi jsou základem především situačního humoru první poloviny stopáže, která je svázána hotelovými zdmi a ve které se divák královsky baví především neotřelými režijními nápady, nečekaně komickými situacemi a všudypřítomnou originalitou. Rodinný život, reprezentovaný časem stráveným s druhou polovičkou na jachtě za hotelem, je vtipně degradovaný samotným Whishawem, který na něj jako první dosáhne. Docílí jej totiž cílenými údery obličeje o stůl – jeho vysněná družka totiž trpí na krvácení z nosu, a bez společného symbolu je místní společnost jako pár nepřijme. Na první pohled nesmyslné jednání pálí otázkou, co jsme my dnes schopni vykonat a jak se změnit pro zalíbení se ostatním. Pracovníci hotelu zakazují masturbaci a využívají sexy pokojské k simulaci soulože, erotickému mučení a tedy pozitivní motivaci k rychlejšímu sblížení. Společné seance nabízí residentům i teatrální ztvárnění výhod žití v párů – mimojiné i faktem, že člověk si sám Heimlichův manévr opravdu nevykoná.
Mimo hotelové páření se chodí na lov Samotářů, kteří žijí v okolních lesích – jsou to lidé/renegáti, kteří se nastavenému systému vzepřeli a potulují se ve větší skupině přírodou, snažíce se nenápadně přežívat se sluchátky a tanečky na drsné elektronické techno. K nim se Farrell v druhé polovině Lobstera přidá a snímek trochu ztratí na tempu – Lanthimos se sice tentokrát povolenou masturbací/zákazem soulože vysmívá nepárovému, "single" životu chytře, jen už ne tak hlasitě. V těchto sekvencích vynikne parádní široká kamera snímající divokou přírodu Britských ostrovů; s kamerou pracuje Bakatakis mysle na celkové sdělení, ať už použitím dlouhých skel na depersonalizaci v hotelových pokojích nebo nezvyklým rámováním, patrném především v dialozích. Ke slovu se zde taky dostane stálice nejvyšších kvalit Rachel Weisz, která trpí stejným neduhem jako Farrell – krátkozrakostí. Dvojice se do sebe po chvíli zakouká, což je fakt, který musí před ostatními tajit, neboť pravidla má lesní lid nastaven trochu jinde.
Audiovizuální a dějová snivost společně s produkčním stylem a lokacemi utváří zvláštní, lucidní pocit kolem snímku a dává mu unikátní tvář, tu důležitou, majíc potenciál budit uprostřed noci a nutit k znovurozebrání celé logiky, jak dnešní, tak té filmové, nebo se naopak zavrtávat do absurdity a vyzdvihovat její komplexitu. Ta funguje jak u filmového teoretika, tak u nenáročného svátečního diváka, což lze považovat za jedničku v žákovské, dvakrát podtrženou. Závěrečná oběť po drsném zákroku vůdkyně lesní skupiny (Léa Seydoux) je překvapivě upřímným a těžkým koncem jinak převážně nonsensového kabaretu, jehož dějově zdánlivá budoucnosti může být klidně dnešní přítomností mnohých z nás.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Etuda o lásce oprostěná od romantiky a všech s ní spojených typických klišé, zabalená v originálním dada hábitu s wow efektem, který většina festivalových filmů letos ve Varech postrádala. Orwell, Huxley a Vyhoďme ho z kola ven. Perfektní utopické absurdno, do kterého je ponor nejen extrémně zábavnou tragikomedií, podívanou s hvězdným obsazením a cynickým černohumorně oscarovým scénářem, ale především vypovídající sondou společnosti a elaborátem sociálně–vztahové křehkosti.
Hrají Colin Farrell (David), Rachel Weisz (krátkozraká žena), Ben Whishaw (kulhající muž), Léa Seydoux (vůdkyně samotářů), John C. Reilly (šišlající muž), a další