Festivaly — 51st KVIFF, 29. září 2016 09:32 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Rodinné štěstí ≠ idylaRecenze filmu Rodinné štěstí (2016, 81', HU)

RECENZE (JB) — Rodinné štěstí je spíš mírně deptavé, než psychicky drásavé. Scénář postupuje střídmě a při zemi, zdržuje se velkých šoků a především sveřepě vrší banální rodinné trampoty a nehezké pravdy. Má jasný záměr a profiluje se po celou dobu trvání s ohledem na něj, čímž se jasně vymezuje vůči drastickým dramatům – je vlastně jejich opakem. Minimalistickou a přísně autentickou sondou do fiktivní běžné rodinné sestavy, respektive sestav. Už z principu proto rezignuje na tíživost sdělení a ideovou neotřelost, což je dobře, protože tahle uvědomělá hra na neoriginalitu mu rozhodně vychází.

Szabolcs Hajdu vsadil na absolutní minimalismus v podstatě ve všech ohledech. Před kameru postavil sebe a vlastní příbuzenstvo, za kameru zase, kdo byl zrovna po ruce, převážně vlastní studenty. Scénář sám pak vzešel z jeho divadelní hry á la Synekdocha, New York – hry pečlivě poslepované z všedních životních detailů jejích protagonistů. Rodinné štěstí tak je vrcholně autentické, je hrou s reálnými životy citlivě pospojovanými v jeden vztahový mnohoúhelník.

Nabízí se samozřejmě otázka, jestli má smysl přetavovat hru těžící z divadelní sevřenosti na filmové plátno. Odpovědí na ni jsou filmy jako Jméno či Dvanáct rozhněvaných mužů – chce to jasnou vizi a perfektní obsazení. Nebo alespoň jedno z toho. Hajdu nikterak překvapivě boduje především druhým řečeným. Rodinná chemie je v zintenzivněném natáčecím prostředí znát skvěle a vedle ústřední linie filmu obstarává i jakýsi metarozměr á la „jak snáší reálná rodina to, že hraje dysfunkční rodinu“. Kolik z nadhozených trablů asi rezonovalo i v samotném hereckém ansámblu a jaký na ně měly dopad. Szabolcs sám přiznal několik autobiografických inspirací (výchova dětí, život v cizině) a taky to, že nic pro něj při tvorbě nebylo tabu, budoucí podrobnější dokumentace zkušeností osazenstva by ale určitě nebyla na škodu...

Limity prostředí a budgetu naštěstí režisér zvládá využívat ve svůj prospěch. Ve stísněném prostředí pracuje jak s časem, tak s perspektivami. Neztrácí napětí ani v dlouhých scénách a přiživuje jej dějem přesunutým mimo pole působnosti kamery. Nástrahy zasazení a předlohy se projevují jen málo, problém představují hlavně delší časové skoky a některé zvraty, které nepůsobí úplně přirozeně. Rozpory může vyvolat i finální dialog, popřípadě jeden konkrétní monolog, který se dá nařknout z toho, že servíruje jedno z primárních sdělení na podnose, na druhé straně je ale důležitým prostředkem charakterizace hlavní postavy a jako takový se nedá považovat za vypravěčský poklesek.☞ PINBACKER