Spolupráce Tomáše Weinreba a Petra Kazdy představuje řemeslně dokonalý, ale nevyrovnaný snímek. Není náhoda, že filmaři Hepnarovou věnovali Františku Vláčilovi; velikán by jistě nad světovostí kamery či pevným atmosferickým zasazením uznale pokýval. Kde ale mladá krev servíruje dokonalé záběry, tam pozapomíná ujasnit přístup k postavám. Taková rozporuplnost prostupuje celým filmem a je takřka nemožné pochopit, co se autoři snažili natočit, co jim z toho vylezlo a co snímkem vlastně chtěli říct. Dost možná nic.
RECENZE (LČ) — Nejdůležitější složka filmu – Michalina Olszańska v roli Olgy – funguje bezchybně. I přes líbeznou tvář herečka na plátně vytváří prostor podivna, zneklidňujícího chladu i hladu po dobrém zacházení, kterého se skutečné Hepnarové tak zoufale nedostávalo. Když v první půlce sledujeme Olgu plazící se na zábavě po holkách a posloucháme dialogy s femme fatale Jitkou (Marika Šoposká), není těžké vcítit se do člověka, který doposud postrádal cit z druhé strany, ale i z té svojí. Olszańska držením těla i cigarety dokonale rozbíjí prvoplánový sex appeal, který by snadno znemožnil jakékoliv přicházející mravokárné varování.
Ale nabízí, nebo lépe řečeno chce Hepnarová nabízet takové ponaučení? Weinreb a Kazda se zaměřili na postavu, s kterou je radost pracovat – co do komplexnosti těžko najdeme rozporuplnější hrdinku/antihrdinku, jejíž osud půlka sálu obrečí a druhá odsoudí. Z filmu ale není tak úplně jasné, jestli si tvůrci vytváří ambivalentní vztah, nebo jen krouží kolem něčeho, co jim samotným uniká – a vlastně tím tak trochu přiznávají, že látka je nad jejich síly. Scénám jednoznačně dominuje Olga: ostatní postavy mají buďto roli doplňující atmosféru (mlčící děda, příkrá máma) nebo pro nás z Olgy vytahují to, co v dopisech nesdělí (psychologové, Mirek, Jitka) anebo Olze připomenou, že je divná ("Hepnarová, seš fakt nechutná."). Zpracování pak podporuje celou ideu odosobnění diváka – argumenty "pro" i "proti" jsou přítomny vedle sebe. Například scéna, kdy Olga odchází a ví, že chce Pragou najet do lidí, a ještě se vrátí, aby přikryla odkopanou spolubydlící, je podivně nevyjasněná. Máme s Hepnarovou soucítit, odsoudit ji, oboje najednou, nebo nic z toho? Já, Olga Hepnarová se tak křečovitě drží objektivity, až se stává spíš zachycením osudu á la TV film, než artovým snímkem, kterým se zase snaží být svým stylem a věčně zahuleným prostředím, kde se černobílý kouř valí vzduchem a vypadá to skvěle.
Možná je zbytečné řešit otázku přístupu k postavám v takovém rozsahu – jak si pak ale vysvětlit scenáristicky jasné rozhodnutí dělat z lidí v Olžině životě spíše loutky točící se kolem její situace? Tvůrci činí všechno pro to, abychom Hepnarovou pochopili a přesto to, co říká u soudu o Prügelknábech, zabrnká na strunu šílenství, a chvilku poté je divákovi dokonce naservírovaná možnost rozpolcené osobnosti. Rozdvojený je v tomto případě spíš přístup k hrdince: zavedením jejího dalšího aspektu se film žene do slepých uliček, kterých si uchystal po hladkém rozjezdu hned několik.
Mimo tohle všechno je ale nutno vyzdvihnout obdivuhodně přesné zapracování skutečných deníků a záznamů. Osudný moment navíc funguje i zapadá do struktury filmu: Olžino najetí do lidí čekajících na tramvaj a následující nejděsivější záběr čumilů, kteří jsou přesně těmi cizími, "plivajícími" lidmi, na kterých se Olga právě pomstila, je strhující. Tak proč se film vydává směry, které celou strukturu rozbíjejí?☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (LČ) — Nedokončenost myšlenek a rozházený přístup kazí celkový dojem. Skoro to vypadá, že Weinreb i Kazda nechtějí zaujmout stanovisko a přitom zaujímají obě dvě – a je škoda, že se tak svěle provedený film, dovedený do určitého tvaru ve výsledku rozpadne. Já, Olga Hepnarová je skutečně věrným převedením osudu Hepnarové s obřím potenciálem vysílat myšlenkový přesah – ten se ale ve zmatečném pojetí hrdinky ztrácí. Byla by chyba mrmlat, že šance je promarněná: je ale pitomé, že herecký výkon je středobod, kamera šlape, atmosféra teče z plátna, divák křičí "Evropský film!", a přesto něco schází.
napsal Lukáš Č.
