Debut Rogera Eggerse, mrazivý thriller, co mu vyhrál cenu za režii na Sundance (plus nominaci na velkou cenu poroty) a co vzbudil nejeden údiv i na loňském festivalu v Karlových Varech, obzvlášť během pravděpodobně nejstrašidelnější projekce ve Velkém sále, během které přišla do lázeňského města superbouře, která shodila proud a tím pádem promítačky a meluzínovala divákům jejich ustrašené duše ještě mnoho hodin po závěrečných titulcích.
RECENZE (AH) — Týden tropických veder přerušila průtrž, která do festivalové kotliny přinesla krom vítaného krupobití s tisícem blesků i nezapomenutelnou projekci ve Velkém sále. Očekávání samozřejmě vysoká – kdy naposledy se stalo, že by na Sundance vyhrál horor? Upozornění na spooky zážitek a strach v očích byly naprosto na místě, nic minimalistického totiž nedorazilo, žadné thrillerové dloubání v nose ani prvoplánová lekačka – Redfordovo festivalové dítko totiž ocenilo čistokrevný hardcore horor, který se husí kůží připomene i půl roku od projekce při psaní recenze.
Eggers se kolem filmu už nějaký ten pátek motá jako kostymér a vedoucí výtvarných oddělení, nyní svým autorským debutem spolehlivě přesvědčuje vlastním režijním vedením a řemeslem, které staví právě na zkušenostech s prácí s detaily a hlídání každých vrátek. Na tvorbu atmosférické povídky ze 17. století nakoukával Kubrickův The Shining a zadával švadlenám ruční šití kostýmů (historickými postupy). Film budoval od začátku pečlivě do nejmenšího historicky věrného detailu, vytvořil funkčně promyšlený design produkce s chalupovým hospodářstvím u zakletých lesů v severním Ontariu, které hrálo Novou Anglii kolem roku 1630, asi šedesát let před neblahými událostmi čarodějek ze Salemu, jejichž proces započal v roce 1692. Jak zkurveně příhodné.
Podtitul “a New–England folktale” to celé vystihuje docela přesně: devadesát minut nepříjemností a čistokrevného šílenství, psychologického rozkladu jedné fungující rodiny, ve kterém se normální divák bude pravděpodobně v duchu modlit za brzký konec; masochisté si to ovšem vychutnají až do vyzrálé hysterie poslední scény, posledního záběru, kdy už je většina sálu pod sedačkami a seškrabuje si z důlků zbytek očí. Skutečně to do tohoto stavu apokalypsy nemá daleko, a co hůř, těžko tomu cokoliv vytýkat.
Přítomnost typických lekaček může někomu snímek zbytečně degradovat, a to i přes jejich pouze občasné využití s přesností švýcarských hodinek. The Witch ale rozeznává mezi prvoplánovým nošením strachu a pozvolným dostáváním se pod divákovu kůži – Eggers definuje rozličné prvky žánru a pracuje s nimi zatraceně skvěle, od zvěře, přes mizení v lese, po přírodní rány. Využívá rozpor fanatického křesťanství jako základní stavební kámen snímku, staví ho do konfliktu se starou, prvotní silou, spojenou, jak už název snímku napovídá, s čarodějnictvím. Na tomto kameni stojí i charaktery, tedy rodina přistěhovalců z Británie hledajíc lepší budoucnost v kolonii Nové Anglie, uchovávající si svou vnitřní integritu i přes vykázání z města do okolních lesů. Byl jejich prvotní hřích jejich osudem? A byl to vlastně hřích? Thriller brzo narazí na atributy nadpřirozena, pro které není racionální vysvětlení, Eggers se o něj ani vyloženě nezajímá, vypadá fascinován především čím dál víc dysfunkční rodinou a dobovým zasazením, oboje servíruje s podtrženým áčkem v indexu.
Eggersův rukopis lze číst jako psychologický rozklad člověka a jeho vnitřní víry, oba motivy otec rodiny komentuje jako “zkoušku boží” a test duševní čistoty, ve které se i sebemenší hřích trestá extrémní krutostí. Lze ho číst i jako komorní hardcore horor mluvící o budoucnosti, o čarodějnictví a s tím spojenými tragédiemi, kterých se lidé skrz nitku dějin v božím jménu provinili, vykreslující víru jako fanatismus doufající v nápravu a království nebeské, jehož přítomnost nevyvracuje ani nepotvrzuje. Nenechává ovšem pochyb o tom, že libovolná interpretace křesťanství dala vzniknout krom všeobecného dobra i nejednomu zlu.
Po technické stránce je The Witch stejně jako autor samotný děsivě přesným debutem, který ohromuje svou propracovaností, božským produkčním detailem, fotografií s přirozeným světlem povětšinou v exteriérech kanadských lesů a interiérech chalupy svícených lucernou/svíčkou a jí přidružených stavení (na scény v chlévu nezapomenete), milimetrovým střihem s funkčně využitou zvukovou stopou. Celý plíživý fuckfest je navíc obalen přesným skórem Marka Korvena, jehož taktovka je vždy připravena podtrhnout tíživé mlhavo a vykřiknout nad extrémním zlem, jehož jsou sekvence nenápadně plné.
Roger má navíc úžasného casting directora: hlas Ralpha Inesona je něco, co vás bude ještě dlouho sledovat ve snech, ve spojení se staroangličtinou je to samostatný filmový prostředek, na který by šlo napsat ještě několik odstavců. Dobový jazyk protíná celou stopáž snímku a je třeba si na něj dobrých deset minut zvykat, k Shakespearovi je naštěstí všeobecně daleko a anglisté tento mrtvý jazyk jistě ocení (raději je už nebudu zmiňovat, jsem si téměř jistý že jsem spletl jeho jméno). Do settingu snímku to ale naprosto přesně padne, stejně jako Thomasin, její jméno a přesné ztvárnění, které má v malíčku Anya Taylor–Joy, nováček v branži, hnědooká blondýna s uhrančivým pohledem a nejistým pozadím (charakterovým), která především v posledních sekvencích s opravdovým lámáním chleba exceluje. To samé platí pro dvojčata (Kubrick dává opět palec hore) – ta se navíc začnou až nápadně motat kolem kozla na zahrádce, což má za důsledek ještě většího přivření obou očí diváka. Jakmile zmizí novorozeně Samuel, krvavá lázeň začíná a počet špinavých trenek+kalhotek v sále roste exponenciálou.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Strhující debut naplněný až po okraj zlověstností a špičkově zvládnutým řemeslem, které nenechá pár dní spát a po zhruba týdnu ho budete chtít vidět znovu. Výpadek proudu v promítacím sále ve Varech s bleskovým peklem venku přidali ještě několik procent k celkové atmosféře, The Witch ale naštěstí nic takového nepotřebuje, sama o sobě je strašidelná, děsivá, šílená noční můra, která by neměla být viděna. Ale v březnu se na české premiéře určitě uvidíme.
napsal Adam H.
