Dounia Sichov, 43

Tři hypersexuální ženy tráví 26 dní v klidném domě u jezera. Jsou to: Léonie (vážná), Eugénie (impulzivní) a Gaëlle alias Geisha (flirtující). Všechny tři jsou zde dobrovolně. Dohlíží na ně sociální pracovník a nepříliš důvěrná terapeutka. Motto domu zní „hypersexualita není nemoc“. Cílem tohoto experimentu není léčit, ale spíše umožnit upřímné zkoumání různých zkušeností, forem a extrémů touhy. Vše se odehrává v polonahé i plně oblečené poloze, slovně i fyzicky, v představách i v realitě. Skutečnost, že pracovníci projektu jsou, byť ne zasaženi, tak alespoň trochu dojati, není nijak překvapivá a odpovídá pocitům diváků. Na rozdíl od jiných zastánců současné kinematografie se Denisovi Côtému po hitech jako Antologie města duchů nebo Curling daří vytvářet dynamické filmové prostory (kulisy, prostředí, konstelace), v nichž lze prožitky (psychické, fyzické, intelektuální) vnímat jako hru a právě proto je využít ke sledování reality.

Muž prchá z jednoho světa do jiného – zvláštního a chladného. Kožešiny a ohně ho udržují v teple, jeskyně slouží jako jeho úkryt. Je zlomeným mužem, jenž chce být sám. Ale ani izolace mu nepřináší vnitřní klid. Opět se vydává na cestu, tentokrát do vlastního nitra. Zkoumá své sny, konfrontuje vzpomínky a hledá představy. Ojedinělé kontakty s jinými lidmi jsou v jazycích, kterými nemluví, jsou určována těly, která ho fascinují, a typy lásky, jež zkoumá a pak ztrácí. Jeho cesta se stává tancem s démony, ale občas se rozzáří světlem.